Již delší dobu mě lákalo zakusit si pořádný trek náročnějším terénem, někde daleko od civilizace, se vším pinklem na zádech a být odkázán jen na svou fyzičku, dovednosti, vybavení, svého kamaráda... A právě ten kamarád se stejnou láskou k takovýmto akcím se hledá velmi obtížně! Příkladem buďiž kamarád Jirka se kterým jezdívám na náročnější akce do Vysokých Tater. Jen na ty treky jsem nemohl a nemohl najít spřízněnou duši až jednou se mi ozval Pavel, přítel mé kamarádky Jany, zda bych neměl zájem o přechod Fagaraše. O Rumunských horách jsem se dočítal mnoho krásného z cestopisů na internetu a z časopisu Treking, který pravidelně odebírám. Z přečtených cestopisů jsem věděl, že Fagaraš není žádné "bufeťácké" pohoří, ale že by šlo v případě uskutečnění akce o docela náročný trek. Z jedné strany slýchávám, že to není jenom tak, z druhé strany zase, že pokud má člověk natrénované, tak by s tím neměl mít velký problém. Musím přiznat, že jsem z tohoto fagarašského treku měl velký respekt. Nakonec jsem Pavlovi na návrh přikývl a na vzájemné sebepoznání a domluvení podrobností o treku jsme se počátkem srpna vydali na přechod hlavního hřebene Krkonoš.

Sebepoznání v Krkonoších: Od Mumlavské boudy vycházíme v 19:30 a někde za Tvarožníkem stavíme stan a nocujeme. Ráno po zmírnění deště vycházíme po hřebeni přes Špindl, Sněžku, boudu Jelenka, Malou Úpu a Horní Maršov, kde pod vlekem stavíme stan a nocujeme. V nohách jsme měli 37km za nějakých 13hodin, včetně bufetových přestávek ve Špindlu, na Sněžce, v Jelence a v Úpě, což si myslím, že nebyl s 15kg na mých zádech špatný výkon. Další den jen 0,5km sestup na autobus do Horního Maršova. Dalo by se tedy říct, že celý hřeben s nástupem na něj i sestupem se dá zvládnout za jeden den. Je to taková "masňácká" hřebenovka! Myslím si, že daleko cennější jsou slovenské hory - Nízké Tatry, Velká Fatra, Malá Fatra...

Během nocování pod Jurkovým stanem mě Pavel pomocí mapy Fagaraše a průvodce (Rumunské hory od M. Klimši a J. Kráčalíka) seznamuje s pohořím Fagaraš. K Fagaraši by chtěl v případě zadaření se, přidat ještě přechod Izer Papuši a Piatry Craiului. Z mapy Fagaraše bylo zřejmé, že nás čeká pěkná štreka. A k tomu Papuša a Piatra? No, shodli jsme se, že pokud dáme Fagaraš, tak budeme rádi...

Něco málo k popisu pohoří Fagaraš

Fagaraš je nejvyšší a největší pohoří Rumunska patřící s nejvyšší rumunskou horou Moldoveanu (2543 m), do horské skupiny Jižních Karpat. Hlavní hřeben je orientován od východu na západ. Jeho délka činí 70 km, šířka celého pohoří je přes 40 km. Zajímavostí je, že hlavní hřeben na délce 50 km , od vrchu Varful Moasa (2034 m) na západě po Varful Lutele (2176 m) na východě neklesne pod hranici 2000 metrů. V celém pohoří je okolo 96 horských jezer, které vznikly po ústupu ledovce po skončení poslední doby ledové. Ledovec zde vytvořil široká neckovitá údolí se strmými stěnami, ledovcovými kary a jezery. Právě na Fagarašských dolinách můžeme nejlépe pozorovat činnost čtvrtohorního zalednění. Severní doliny jsou velmi prudké se strmými srázy a jejich délka je 5 - 6 krát menší než u jižních dolin. Jižní doliny jsou dlouhé až 30 kilometrů, většinou pusté a divoké.

Co se týče technické obtížnosti, tak platí, že nejnáročnější je střední část pohoří  Serbota - Sarati, který je ohodnocen I. stupněm horolezecké obtížnosti UIAA. KDYSY se tomuto přechodu říkalo "maturita vysokohorské turistiky".

(čerpáno z průvodce Rumunské hory od M. Klimši a J. Kráčalíka)

Já osobně bych tomu dodal ještě tohle: Náročnější je také sestup Strungou Dracului k jezeru Caltun, kde je to zařetězováno podobně jako do sedel Priečné, Prielom ve Vysokých Tatrách. I. stupeň UIAA není žádná velká obtížnost - přirovnal bych to opět Priečnemu, či Prielomu ve Vysokých Tatrách, ale zase na druhou stranu je třeba brát ve zřetel fyzické dispozice a váhu batohu. Já mám 57 kg a na zádech jsem měl 22kg a musím přiznat, že do II. UIAA (kterou ve V. Tatrách běžně chodíváme), bych se s takovouto zátěží určitě nehrnul.

Po příjezdu z Krkonoš jsme si s Pavlem poslali ještě několik SMS a mailů, ve kterých jsme se konkrétně domlouvali, co kdo vezme. Po dohodě jsme pro cestu tam i zpět zvolili autobus firmy Eurolines u které Pavel zařídil otevřené zpáteční jízdenky, za což mu ode mně patří velké dík. Já jsem kromě osobních věcí nabalil stan a zbytek společného jídla v podobě dvou tyček trvanlivého salámu. Zbytek jídelníčku měl v batohu Pavel.

0. den, 5. září 2008

Cesta tam: Mořkov - Praha - Sibiu

Před polednem odjíždím vlakem z Mořkova do Valašského Meziříčí a potom rychlíkem do Prahy, kde jsme se měl s Pavlem setkat. V Praze přestoupím na metro, kterým dojedu na Florenc. Pavlův autobus z Plzně tu ještě nebyl, do odjezdu autobusu Eurolines zbývalo ještě spousta času a tak jsem začal v nejbližším okolí pátrat po nějaké pěkné hospůdce ve které bychom si mohli zpříjemnit poslední chvíle před odjezdem do Rumunska. Hospůdku nalézám a vracím se zpět na autobusové nádraží, kde zanedlouho dorazil i Pavel. Společně ještě jdeme do supermarketu nakoupit bagety, ať máme co jíst v autobuse a další prkotiny, které se nám budou na Fagaraši hodit. Potom se již vydáváme do mnou vybrané hospůdky. Něco pojíme, popijeme, pokecáme, potěžkáme si batohy (můj byl o poznání těžší) a za soumraku vycházíme na autobusové nádraží ke stanovišti, odkud by měl ve 21:30 ojíždět náš autobus do Rumunska. Nebyli jsme tam sami, což nás potěšilo. Nastal čas odjezdu a autobus pořád nikde. Čekáme ještě půl hodiny a potom nám to nedá a jdeme se zeptat na informace Eurolines, co že se to s autobusem děje. Odpověď zněla: šofér nám telefonicky sdělil, že přijede s hodinovým zpožděním. Nakonec s hodinového zpoždění byly hodiny dvě. No-nic, hlavně, že už přijel...

V autobuse Eurolines nás přivítal řidič pro nás "velmi srozumitelnou" rumunštinou (neumím ani slovo...). S občasnými přestávkami pokračujeme přes Slovensko (asi - spal jsem), Maďarsko Rumunsko do města Arad, kde po proslovu řidiče v rumunštině většina cestujících opustila autobus a začala přesedat do druhého. Bylo nám to dosti divné, ale říkali jsme si, že budeme mít alespoň volnější autobus. Najednou se nás ujme jeden mladík a zeptá se nás, kam že to jedeme? My odpovídáme: "do Sibiu!" Do Sibiu? Tak to si musíte přestoupit do toho druhého autobusu! My batoh na ramena, nohy na ramena a v nezavázaných botách zdrháme do druhého autobusu. KURNIK, to je ale úroveň služeb! Evropský přepravce má anglický název Eurolines, ale šofér umí anglicky akorát větu "ten minits pauza". Kdyby se nás ten borec nezeptal, kam že to jedeme, tak bychom nasedli zpátky do stejného autobusu a skončili bychom kdoví kde!? Nejspíš v prdeli - rumunské!

V Sibiu vysedáme z klimatizovaného autobusu pozitivně naladěni, neboť jsme tam dorazili o dvě hodiny spíše, než byl pravidelný příjezd autobusu. Po opuštění autobusu dostáváme "tropickou" facku, neboť v ten den v Sibiu panovalo nepředstavitelné vedro. Dále nás těšilo také to, že na Fagaraš se nechystáme jen my, ale také další dva češi, které jsme v autobuse poznali. Kluci si poblíž sibijského autobusového nádraží směnili ve směnárenském automatu Eura na Leie a potom jsme začali uvažovat nad tím, zda by nebylo výhodné se do Turnu Rosu dopravit taxikem. Po zjištění cen a okolností jsme se rozhodli pro tuhle možnost.

1. den, 6. září 2008

Sibiu - Turnu Rosu - Fantanii - 2km pod hřebenem bivak, 16:00 - 18:30

Po příjezdu busem Eurolines do Sibiu, měníme peníze na leie, objednáváme dva taxíky za 45 lei/osoba a všichni čtyři odjíždíme směrem na Turnu Rosu. Zvědavý taxikář vypíná taxametr a začíná se nás vyptávat odkud jsme a kam že se chystáme. Po příjezdu do vesničky Turnu Rosu, platíme taxíka a hned se nás ujímají místní domorodci, kteří nám začali nabízet noclehy. My s tím, že máme namířeno na Fagaraš se s díky loučíme a vydáváme se po prašné cestě, kde po pravé straně hučel potok směrem na hřeben.

Radovali jsme se z úspěšného započatí treku, neboť bylo 16 hodin, což měl být čas příjezdu autobusu do Sibiu. Měli jsme tedy pěkný časový náskok.  Jdeme po značce červený kříž, která nás za chvíli zavádí do lesa. Pavel nasazuje pěkné tempo a tak se drží hodně před námi. Já jdu nejprve jako poslední, ale potom se zařazuji před dva kámoše z autobusu a snažím se dojít Pavla. Jeden z kámošů začal mít problémy s botou, či batohem (už ani nevím...) a tak jsme se jim s Pavlem začali vzdalovat. Pavel ve svém pekelném  tempu nepolevil a zmizel mi z dohledu. Jdu tedy sám a sleduji turistické značky, abych náhodou někde nezabloudil. Po levé straně v lesíku spatřuji pěkný pramen vody a tak prozíravě nabírám do dvou 1,5 litrových PET láhví vodu, čímž mi o 3kg ztěžknul batoh. Šlo to poznat! Když jsem to spočítal, tak kromě dvou PET láhví jsem měl ještě litr a půl vody v Camel vaku v batohu. Říkal jsem si, že pokud tady panují hyce delší dobu, tak by na hřebeni mohl případně nastat problém s nedostatkem vody a tak nevyužití této možnosti by se nám mohlo i vymstít...
Pavel nikde v dohledu a tak hodím bágl na záda a vydávám se za dál. Nejsem však sám! Se mnou se na hřeben rozhodlo "dopravit" i hejno much, které kolem mně poletovalo jako nad nějakým hovnem. Bestie jedny okřídlené, šestinohé, chlupaté! Šlapu po širší prašné cestě, na které občas potkám nějaké pěší Rumuny, či auta. Za chvíli dorážím k odbočce do lesa a v ten moment na mne z levé strany křičí Pavel ať jdu za ním. Docházím k Pavlovi, který stál před klášterem Monastyr. Udělám svou první fotografii a potom společně scházíme k odbočce z prašné cesty, která nás zavádí do stínu lesa. Pokračujeme po poněkud strmém a občas se klikaticím lesním chodníku. Pavel se mi opět vzdaluje a mizí vdáli mezi vzrostlými smrky. Začínám pociťovat větší váhu svého batohu a tak se snažím vsugerovat si myšlenku, že si na to zvyknu. V jednu chvíli se začínáme vzájemně hledat a tak po shledání Pavlovi říkám, že by bylo dobré v tom lese jít společně, aby se předešlo případně nepříjemným záležitostem. Pavel mi na to odpověděl: "že každý máme své tempo!" Po prvním Fagarašském zadýchání se docházíme společně s hejnem velice otravných much na travnatý brd Fantanii (1235m) ponořený do smrádečku vycházející z několika kravinců, které tam zanechaly krávy, pasoucí se nedaleko od nás. Začínáme se domlouvat, kde že to dneska přenocujeme. Já byl pro to, aby se nocovalo na tomto palouku. Pavel mi to však rozmlouvá a přesvědčuje mně, že bude lepší pokračovat ještě kousek dále, neboť zde to notně zapáchá a že pro zítřek bude lepší spát blíže hřebenu. Já s tím souhlasím a tak pokračujeme po mírně stoupajícím chodníku dále k hřebeni.

Po asi 40 minutách Pavel nachází parádní místo, kde na paloučku u lesíka kousek pod hřebenem v cca 19:30 stavíme stan, povečeříme a nocujeme. Noc byla dosti teplá, já měl zimní spacák od Jurka a tak jsem spal jen v trenýrkách v rozepnutém spacáku. Proč zimní spacák? V průvodci jsem se totiž dočetl, že noci na Fagaraši nad 2000 m mohou být docela chladné a tak jsem raději zvolil variantu zimního spacáku, nežli čistě letního. Ve vchodu do stanu jsem nechal jen moskytiéru, otevřel jsem všechny větrací otvory a tak bylo nocovaní vcelku příjemné. Dojím zbytky baget, které jsem si zakoupili v pražském supermarketu, uvaříme si čaj a zalíháme. Pavel mi prozrazuje, že si u té studánky nabral jen málo vody a že si ráno budeme muset uvařit čaj z mých zásob. Dle průvodce bychom totiž měli zítra narazit na vydatný pramen. Po krátkém domlouvání plánu na zítřejší den zalíháme a snažíme se usnout. Pavel chrápe ve vteřině, ale já se stále převaluji a namohu najít tu správnou polohu. Po nějakém čase venku slyším jakoby nějaké kroky a tak schválně vydávám hlasité zvuky abych vystrašil případného neočekávaného návštěvníka. Volám i na Pavla, ale ten chrní jak zabitý. Ještě chvíli poslouchám oné zvuky a potom zjišťuji, že to byl jen vítr, který si pohrával s tropikem stanu.

Podmínky: velmi teplo, dole až dusno a much jak nasmolených. A nastal dosti nepříjemný problém z důvodu nedostatku vody.

GPS údaje bivaku: N 45° 35´ 40,1´´ , EO 24° 20´ 43,1´´ , nadmořská výška 1275 mnm, (elipsoid WGS 84, jednotky v  hddd° mm´ ss,s´´  ) Pěkné místo s ohništěm, ale bez vody.

Turistická mapa Fagaraše (Muntii Fagarasului) dostupná na kiwi.cz má zaznamenané souřadnice, ale v pro mě nezjistitelném elipsoidu, proto můj údaj o bivaku po zakreslení do mapy vyjde západně od vrcholu Chica Pietrelor (1606 m) - 1,5 km vzdušnou čarou od skutečného bivaku.

2. den, 7. září 2008

bivak - Saua Corbului - Chica Fedelesului - Tatarul - L. Avrig - Scara - Saua Scarii - bivak u Refugiul Scara, 6:20 - 17:00

Ráno, někdy před šestou hodinou se proberu nejdříve já a za chvíli po mě i Pavel. Já ještě vylehávám, ale Pavel vylezl ze stanu ven, začal si balit spacák a alu-matku. Nakonec připravil i chutnou snídani. Za jeho kuchařské dovednosti během celého přechodu Fagaraše mu patří mé díky.

Po snídání, sbalení stanu a ostatních věcí pokračujeme po značce červený kříž směrem na hřeben do sedla Saua Corbului (1568 m), kde dochází s velkým náskokem jako první Pavel a potom i já. Opustili jsme pásmo "věčného lesu" a ocitli se, teď již bez otravných much v oblasti nádherných horských luk. Po krátkém vydechnutí pokračujeme po hřebenové značce červený pruh mírně stoupajícím, či klesajícím chodníkem vedoucím přes travnaté a zaoblené kopečky. Co chvíli zastavujeme a rozhlížíme se po okolí, fotíme, no prostě užíváme si nastávajícího slunečného dne.

Putujeme stále mírně se vlnicí krajinou a Pavel očividně šlape menším tempem. Říkal jsem si, co že se to s ním děje? Nedělo se s ním ale nic! Jen začal mít nedostatek vody a na snídani pravděpodobně pořádně nepojedl. Mě se po uvaření včerejší večeře a dnešní snídaně ztenčily zásoby vody, které jsem měl tak akorát pro svou osobní potřebu na 12h pochod. Jdeme ještě kousek dále a snažíme se dle průvodce najít "vydatný" pramen vody. Po chvíli hledaní se nám daří, ale vydatnému prameni se to nepodobá ani omylem. Žíznivý Pavel však neotálí a z loužičky vody do které přitékal tak 1 litr vody za hodinu vaří čaj. Vodu necháme chvíli převařit a potom přidáváme pytlíky s čajem. S nedůvěrou se čaje oba napijeme, zbytek ale pro jistotu vylíváme, nabalíme si věci a vydáváme se dále. Po chvíli se ocitáme na Varful Moasa, nad "bájnou" hranici 2000 m a už víme, že v nejbližších dnech se pod touto nadmořskou výškou pohybovat nebudeme. Zanedlouho uslyšíme téct vodu, nasloucháme, ujdeme pár kroků a ze svahu nalevo od nás hned u chodníku vytékala voda. Hurá! Neotálíme a doplňujeme vypocené tekutiny, osvěžujeme se a nabíráme si zásobu do PET láhví. Já si ještě do vody namáčím ručník od Jurka a osvěžuji si tvář. Hned se cítím lépe! Ručník připevňuji na batoh a následujeme v trávě vyšlapaný chodník vedoucím směrem do sedla Portita Avrigului. V sedle sundáváme bágly a rozhlížíme se po okolí. Naše oči spočinuly na jiskřící se hladině jezera Avrig (2007 m), kolem kterého zanedlouho půjdeme. Napravo od nás zaslechneme bekot ovcí a tak se tím směrem podíváme. Nemohli jsme tomu uvěřit, ale ve strmém místy kamenitém svahu poskakovalo stádo ovcí jak nějací kamzici. Bylo jich nepočítaně! Po vydechnutí a nafocení několika snímků, nahazujeme batohy a vydáváme se po strmějším chodníku k Avrigu. Jde se z kopečka, cesta ubíhá a tak zanedlouho stojíme u hladiny jezera. Na velkém kameni sedí bača a kolem něj pobíhá asi pět psů. Psi nás zmerčili a jeden z nich (asi vedoucí smečky) začal po nás štěkat. To už si nás všímá i bača a štěkajícího psa si připevňuje na vodítko. Pozdravíme a Pavel se ho snaží rumunsky zeptat, kde že je tu pramen vody. Bača radí, že kousek po chodníku zpátky, potom doprava a do 5 minut by měl být pramen vody. Nejdříve jde na průzkum Pavel a za 10 minut se vrací s úsměvem na tváři a dvěma PETkami plných vody. Já ho potom vystřídám a jdu si také doplnit zásoby. Pramen to byl pěkný a tak zbytky původní vody vylívám a napouštím si čerstvou. Pavel mezitím obdaroval Baču za velmi hodnotnou radu Margotkou, bača zase nás obdaroval pravou nijak upravovanou ovčí brynzou. Kousek zkoušíme a zjišťujeme, že chuťově není vůbec špatná, ale po krátkém zamyšlení se necháváme brynzu z důvodu případně možných zažívacích problémů jezevcům. Bylo nám toho líto, ale pro jistotu jsme to museli udělat. Udělali jsme to ale fikaně! Po občerstvení jsme se zvedli, rozloučili se s bačou a až jsme byli z dohledu, tak jsme chudák brynzu strčili pod kámen. Já vím, že se říká, že když nejde o život, tak jde o hovno, ale v tomto případě právě šlo o to hovno. Harmasan jsem sice měl, ale 400 ústřižků ho taky nebylo.

Od jezera začínáme stoupat po úzkém chodníku zaříznutém do celkem prudkého svahu. Již od sedla Portita Avrigului pozorujeme, že terén začíná být více kamenitý, což znamená, že se začínáme pomalu ocitat v prostřední části hřebenovky. Překonáme první kamenné "stupínky" (žádná hrůza) a po krátkém zadýchání se ocitáme na vrcholu Vf. Scara
(2306 m).
Tady opět na chvíli oddychujeme a rozhlížíme se po okolí. Před námi tušíme vrchol Vf. Serbota, naše zítřejší výchozí místo na nejobtížnější část hřebenovky (Serbota - Negoiu). Nějak dlouho se však nezdržujeme a vydáváme se z kopečka dolů do sedla Saua Scarii (2148 m), kde zanedlouho docházíme. Ze sedla, kousek pod námi již spatřujeme červenou bivakovací boudu Refugiul Scara, ke které po travnatém svahu scházíme.

Sundáváme batohy a jdeme prozkoumat boudu. Hned po prvním nahlédnutí do útrob se rozhoduji, že budu určitě spát pod stanem. Ta bouda se nepodobala nějakému příbytku vhodnému k alespoň trošku slušnému přespaní, ale rozpálené, smradlavé a špinavé popelnici. Vnitřek boudy nevypadal nijak přívětivě, ale o to více přívětivěji vypadala informace, která byla napsaná hned u vchodu. Byla tam šipka s nápisem water 5 min. Super! Na Pavlovi bylo vidět, že ho dnešek nějak zmohl a tak sám iniciativně scházím po značce modrý kříž pro vodu ať máme z čeho uvařit večeři. Po 5 minutách pramen nacházím a vracím se s plnou k Pavlovi. Pavel mně střídá a jde také pro vodu. Vybaluji stan, začínám ho stavět a Pavel se opět ujímá kuchařského umění. Výsledek stál za to! Polívka, potom nudle Panzáni, kečup, salám, sýr. Můj výsledek stál také za to, neboť takhle pěkně se mi ještě stan nepodařilo vypnout. Po vydatné večeři slunce zapadá za hřeben Scary a my zapadáme do spacáku ve stanu. Pouštím kapesní rádio a za příjemných tónů pop muziky linoucích se z reproduktorů rádia, nad mapou probíráme zítřejší trasu. Pavel uvažoval, že pokud by nám to zítra dobře šlo, tak bychom se mohli dostat až za jezero Caltun, někde poblíž Vf. Laita. Sbalíme mapu, vypneme rádio a snažíme se usnout. Pavel chrápe do pěti minut, já s menším převalování se a sjížděním k okraji stanu (byl postavený v mírném svahu) usínám také.

Podmínky: Teplo, slunečno a bez much. Bestie jedny okřídlené, tady ve dvou kilometrech mají asi nedostatek kyslíku, či co... Jinak byl opět problém s vodou! Kdyby nebylo rady Bači, tak by to bylo hodně nepříjemné. Nedostatek vody byl asi způsobený velmi teplým počasím.

GPS údaje bivaku: N 45° 35´ 07,2´´ , EO 24° 30´ 49,3´´ , nadmořská výška 2138 mnm, (elipsoid WGS 84, jednotky v  hddd° mm´ ss,s´´  ) Pěkné místo s ohništěm a vodou.

3. den, 8. září 2008

Refugul Scara - Serbota - Negoiu - L. Caltun - nocleh v Salvamontu, 7:20 - 14:50

Po probuzení a otevření vstupního otvoru dostanu zjišťuji, že venku začíná nádherný slunečný den. Po vykonání potřeby opět zalezu do pelechu, abych si ještě jen tak poležel před nejnáročnější části přechodu Fagaraše. Pavel však evidentně nebyl naladěný na stejnou notu a jako v předešlých dnech vylezl se spacákem a alu-matkou ze stanu ven a začal se balit. Mi to také po chvíli nedá a začnu se ve stanu připravovat. Sbalím do kompresního obalu spacák, potom začnu rolováním vyfukovat samonafukovací karimatku a dávat ji také do transportního obalu.

Trošku odbočím: když jsem se rozhodoval jakou karimatku si vzít na Fagaraš, tak po praktickém odzkoušení, kdy jsem se doma střídavě převaloval z pěnové karimatky na samonafukovačku, padla volba na tuto karimatku. Je sice těžší (880 g) a je časově náročnější na sbalení/rozbalení, ale na druhou stranu podstatně pohodlnější a lépe izoluje od chladu. Pavel spal na obyčejné alumatce, což je v podstatě "hrubší alobal". O pohodlnosti se nedá mluvit, ale je velmi skladná, lehká a rychle se sbalí/rozbalí. Já bych se ale na ní asi pořádně nevyspal.

Po částečném nabalení batohu vylezu ze stanu ven a vidím, že Pavel je v poslední fázi s přípravou snídaně a tak neotálím začínám tlačit. Já si jako každé ráno ke snídani ještě přikusuji čokoládovou tyčinku Margot (nějak se mi osvědčila) a do čaje si přidávám několik lžiček cukru. Pavel měl pro tyto účely koupené umělé sladilo (více mu chutná), což je podle mne špatná volba. Myslím si, že před většími výkony je dobré nabrat rychlou energii a nehledět na kilojouly, či na to, že mi to nechutná. Já osobně sladké nemám v oblibě (jsem na maso), ale na větší túry sebou beru každopádně sladké. Měl jsem přibalené i energetické tyčinky Nutrend Power Bike, což je také super věc. Krom cukru jsou tam také vitamíny a minerály. Ty většinou pojídám během přesunu. Jsou sice dražší (okolo 30 Kč za kus), ale stojí to za to.

Pavel po snídani schází pro vodu, potom vytřepáme a sbalíme stan. Pak ze svého batohu dávám Pavlovi dvě necelé tyčky salámu a tak si mírně odlehčuji batoh. Pavel se mi ještě nabízí, že by mi vzal část stanu, ale já s díky odmítám, neboť si chci sám na sobě odzkoušet, jestli jsem schopný s těžším batohem (22 kg) absolvovat náročnější přesuny. Po nabalení se ještě kontrolujeme, zda po nás tady něco nezůstalo. V bivakovací boudě bylo totiž i dosti bordelu v podobě českých konzerv a atd. Ti co to tam zanechali jsou v podstatě prasata. V Beskydech mám zkušenost, že největší svinčik po sobě zanechávají sváteční a víkendoví rádoby turisté. Pohledem se loučíme s červenou bivakovací popelnicí a stoupáme po travnatém svahu do sedla Saua Scarii (2146 m).

Doposud jsme kromě bači, 400 ovcí, pěti psů a tří krav nikoho nepotkali. Během následujících dvou dnů se však dá očekávat zvýšený počet turistů, neboť se budeme pohybovat v atraktivnější části Fagaraše. Sotva jsme došli na brd v podobě sedla
Saua Scarii
potkáváme dva druhově příbuzné homosapiense - Francouze, kteří právě scházeli z vrcholu Serboty. Zdravíme se a Pavel po kratším rozhovoru zjišťuje, že jdou z hřebenvky Negoiu - Serbota. Rozloučíme se a stoupáme po chodníku na Musceaua Scarii. Pavel je již očividně v daleko větší kondici, nežli včera a tak jde přede mnou se značným náskokem. Svah ve kterém vede chodník je travnatý, ale pod vrcholem se začínají objevovat větší balvany. Pavel na mě mává z vrcholu a čeká na mě, než tam dojdu také. Oba konstatujeme, že zatím nic nenasvědčuje tomu, že by někde před námi měl být nějaký náročnější hřeben. Vydechneme a pokračujeme přes sedlo Saua Serbotei směrem na vrchol Serboty (2331). Tam zanedlouho stojíme a pohledem dolů zjišťujeme, co že nás to čeká. Ne že bych měl z tohoto pohledu nějaké obavy, neboť ve Vysokých Tatrách podnikám (s kamarády Jirkou a Jarkem) podstatně náročnější výstupy, ale tušil jsem, že budu mít o zážitek postaráno. Jít 1 UIAA s 6kg batohem, nebo s 22kg batohem (já mám 57kg) je určitě rozdíl. Tento hřeben se dá i podejít po značce žlutý pruh a tak se vyhnout náročnější části hřebene. Je ale pěkný slunečný den, my určitě nejsme žádná béčka a tak volbu o podejiti hřebene rychle zavrhujeme. Uděláme si ještě občerstvovací pauzu, pak sbalíme teleskopické hůlky a připevníme je na batoh. V terénu který nás čeká, by nám tak akorát zavázely. Ještě než vyjdeme, uděláme několik fotografií hřebenovky, která vede na před námi se tyčící vrchol Negoiu (2535 m). Já fotoaparát pro jistotu dávám do batohu, aby mi při občasném lezení nezavázel, tím však přicházím o "efektní" fotografie z hřebenové túry. Pavel si foťák nechává v "pohotovostní" poloze a tak vlastně o snímky z této části Fagaraše nepřijdu.

Začínáme scházet po užším chodníčku, který vede po hřebeni. Vlevo i vpravo se vyskytují pěkné srázy. Prozatím je to snadné. Zanedlouho však chodník schází z hřebene vlevo a před sebou spatřujeme první skalnatý úsek zajištěný ocelový lanem. První ho překonává Pavel potom já. Pavel převážně využívá stupů a chytů, což je "správnější" volba, já jelikož mám na zádech takovou krávu, využívám výdobytku moderní civilizace v podobě ocelových lan. Na stupy a chyty jsem  si moc netroufal, neboť mě batoh dosti  tahal dozadu. Lano byla jistota... Těch 22kg na zádech je asi pro mě v tuto chvíli limitující zátěží. Pokračujeme dále a pod námi se objevil další úsek zajištěný ocelovými lany. Pavel ho svižně zdolává, ale zespodu na mě volá, že mi doporučuje jít jinudy, neboť pro můj menší vrůst (165 cm) je to tam nevhodné. Nejprve to ale zkouším a zjišťuji, že nedošlápnu nohou na stup. Zkouším levou, potom i pravou, ale nešlo to. Vracím se proto nazpět a začínám si hledat vlastní cestu v podobě obcházky tohoto místa. Pavel na mě dole nečeká a tak zůstalo hledání té pro mě vhodné sestupové cesty jen na mě. Jdu tedy jakoby více vlevo od ocelovými lany zajištěného komínku a pouštím se dolů. Kousek to jde, ale potom opět narážím na místo, kde není pro můj vzrůst stup. Vracím se proto kousek nazpět a znovu to zkouším ještě více vlevo. A daří se! Jdu se podívat na úsek zajištěný lany ze spodu, který jsem musel obcházet. Je to takový komínek o výšce asi 4 metry. Dole v místě došlapu to bylo "na dlouhou nohu" a ocelové lano končilo výše, než bylo pro mne potřeba. Po prozkoumaní pokračuji dále až před další balvanovitou část, kterou zdolávám čelem k ní. Jakmile ji slezu, potkávám blonďatou kočku a jakmile ji spatřím ztrácím balanc. Naštěstí to vyrovnávám a zdravíme se. Ona na mě anglicky něco ve smyslu, že mám velký batoh. Já jí odpovídám, že ano a usměji se. Mávnutím ruky se s ní loučím. Potvrdilo se pravidlo, že se má za vším hledat ženská. Chodník se začíná přibližovat k hřebínku a překračuje je ho na druhou stranu a po pár metrech se opět vrací zpět na levou stranu hřebene. Potom chodník začíná stoupat přes několik balvanovitých stupňů do sedla Saua Cleopatrei, (možná i poblíž něho), kde už na mě čekal vysmátý Pavel. Sundávám si batoh a dávám si kratičkou oddechovou pauzu, během které si nafotím vrchol Serboty s hřebenem vedoucím do tohoto sedla a vytáhnu si teleskopické tyčky. Dlouho se nezdržujeme a pokračujeme dále směrem na vrchol Negoiu. Pavel opět nasazuje tempo sobě vlastní a mizí v dáli. Chodník se ještě párkrát zaklikatí přes hřeben a potom začne zprudka stoupat. Terén už není tolik skalnatý, ale pěkně prudký a tak s častějšími vydechovacími pauzami stoupám vstříc vrcholu. Zanedlouho spatřuji vrcholový rozcestník od kterého mě s úsměvem zdraví Pavel. Poplácáním tyčky rozcestníku zdravím druhý nejvyšší vrchol Fagaraše Negoiu (2535 m). Sundávám si batoh a udělám si občerstvovací a fotografickou přestávku. Mezitím se pár lidí vydává směrem do sedla Saua Cleopatrei .

My se však na vrcholu ještě chvíli zdržujeme a rozhlížíme se nejen po okolí, ale také i do údolí, ze kterého na nás částečně vykouklo jezero Caltun (2135 m) náš dnešní nejpravděpodobnější bivakovací cíl. Dál dnes asi již z časových důvodů nedojdeme. Prohazujeme i pár slov o hřebenovce a od Pavla se dozvídám, že jí v určitých částech nešel po značce, ale ostře hřebenem. To je určitě krásnější volba, nežli se cancat chodníkem pod hřebenem. Já jsem ale raději zvolil značený chodník, neboť to pro mně byla jistější volba. Opět tam hrál roli můj batoh s jehož váhou a vlivem na balanc jsem musel na každém kroku v náročnějším terénu počítat. Díváme se i na oblohu a spatřujeme na ní bílé mráčky. Pavlovi se to moc nelíbí a věští z toho deštík. Já jsem to tak špatně neviděl. Protože z V. Tater vím, že kolikrát jsou v 6 hodin ráno vrcholky Tater bez oblačnosti, ale jakmile za dvě hodiny nastupujeme na túru, tak oblačnost v podobě bílých mráčků tam najednou je a přitom z nich během dne nespadne ani kapka. Tak či onak, zdržovat se tady dlouho nechceme, nahazujeme na záda bágle a vydáváme se do sedla Strunga Dracului. Sestup do sedla je velmi pěkně zařetězovaný skalnatý komínek. Přirovnal bych ho možná k sestupům z horských sedel ve Vysokých Tatrách, jako jsou Priečne, Prielom, či Bystré sedlo... Řetězy sestup velmi usnadňují, ale je třeba brát v ohled velikost zátěže na zádech. Pavel jde jako první a každou vteřinou je níž a níž, až z něho zůstala jen malá tečka velikosti špendlíkové hlavičky. Když ho pozoruji, tak opět využívá spíše stupy, chyty a řetěz nechává na pokoji. Já ho ale využívám, neboť s takovým batohem jsem do stupů, chytů neměl moc chuti. V jednom místě potkávám dva mladé kluky, kteří po lehku lezou opačným směrem. Zastavuji a jednoho tím, že uhnu pouštím směrem nahoru. Pohledem dolů vidím, že si Pavel krátí dlouhou chvíli focením sestupové cesty z Negoiu. Po chvíli k němu dolezám, ale v zápětí se mi opět vzdaluje. To už jsme ale v sedle Strunga Dracului a terén začíná být chodecký. Během sestupu jsem několikrát  uslyšel, jakoby zahřmělo. Říkal jsem si, že by to byla vzdálená bouřka? Podobně totiž zní ve V. Tatrách sesuv kamení, ale tady se to ozývalo dosti často a tak sesuv nepřipadal v úvahu. Snažil jsem se doufat v to, že nás ta bouřka nezastihne ještě během cesty ke Caltunu.

Ze sedla k jezeru Caltun jdeme po kamenitém chodníku, okolo se k nebi tyčí Fagarašské velikány, no prostě velmi se to tady podobá Vysokým Tatrám. Tatranskému prostředí napovídá i to, že bivakovací boudu Salvamontu u jezera Caltun využívají i horolezci při výstupech na štít Caltun (2522 m) a přilehlé vrcholy. Nasávám atmosféru tohoto prostředí a s potěšením, že jsme to dnes vše v pohodě zvládli si to vykračuji ke Caltunu. Sotva se chodník přiblížil k jezeru, sundávám batoh a jdu si nabrat vodu a osvěžit se. Na protějším břehu vidím Pavla, jak pobíhá kolem útulny a tak na něj mávnu. S vodou a namočeným ručníkem se vracím k batohu, sedám si na kámen, popíjím, utírám se, rozhlížím se po okolí, no prostě nasávám atmosféru horského prostředí. Za Pavlem jsem nepospíchal, neboť jsem chtěl být v tuto chvíli sám se sebou. Já jsem vlastně byl sám se sebou po většinu dnešního přesunu, takže žádna změna. Když jsme se nad tím zamýšlel, tak se mi z jedné strany nelíbilo, že je Pavel pořád někde v dáli přede mnou, ale zase z druhé strany, aby mě pustil před sebe a já se pořád snažil jít tak, aby mi nešlapal na paty, tak to by se mi také nelíbilo. Racionální je tedy Pavlova úvaha, že každý máme své tempo. A je to! Dále pokračuji v přemýšlení, že při přechodu Krkonoš jsme byli povětšinou výkonnostně sladěni i když jsem měl o něco těžší batoh. Tady jde ale těch 8kg navíc oproti Krkonoším poznat. Jaroslav Pavlíček (autor příručky Trosečníkem v drsné přírodě a spoluzakladatel základny na Jižním pólu) radí v takovýchto případech, že se má nejpomalejšímu členu skupiny pomoct se zátěží, aby se skupina výkonnostně sladila. Jenže já tu pomoc zamítl a tak mám to, co jsem chtěl!

Dost bylo přemýšlení, zvedám kotvy, neboť burácení hromů se začalo ozývat čím dál častěji. Docházím k Pavlovi a rozhodujeme se, že dneska stavět stan nebudeme a že dnes přenocujeme v útulně Salvamontu. Vcházím proto dovnitř a zabírám si místo. Pavel venku začíná mezitím připravovat večeři. V útulně nebudeme nocovat sami, neboť se tam začali stěhovat dva němci. I v okolí jezera se rozhodlo bivakovat několik lidí a tak dnes po dvou nocích nebudeme sami. Po chutné večeři zalézáme společně s našimi spolunocležníky do útulny a usínáme. Večer nás probouzí pěkná bouřka a tak jsem docela rád, že spíme tady a ne pod stanem. Ráno totiž nebudeme muset vytřepávat tropiko stanu a čekat až obeschne. Po bouřce opět usínám.

Podmínky: zpočátku pěkně jasno, na Negoii se potom objevily bílé mráčky a po sestupu ke Caltunu se začaly z dáli ozývat hromy. Nocujeme tedy v boudě, aby nenastala ranní komplikace s čekáním na obeschnutí tropika. Večer přišla opravdu pěkná bouřka s pěkným deštíkem a větříkem.

GPS údaje bivaku: polohu bivakovací boudy Salvamontu jsem si do GPS nezaznamenal...

4. den, 9. září 2008

L. Caltun - Laitel - Paltinului - L. Capra - Mircii - L. Podu Giurgiului - Saua Podragului - L. Podragu - nocleh v C. Podragu, 6:50 - 16:20

Ráno se probouzím ve stejnou chvíli jako Pavel, ale z teplého spacáku se mi moc nechce a tak ještě polehávám. Pavel si sebral veškeré své věci a vypadl ven z útulny. Jdu se za ním podívat a zjišťuji, že kromě vaření snídaně si tam balí věcí do batohu. Radí mi, ať to také tak udělám, ať tam neruším spící spolunocležníky. Já ho však neuposlechnu a věci si s co největší ohleduplnosti nabalím v útulně. Po zavolání Pavla vyjdu ven pro snídaní a odnáším si ji do útulny, kde ji s Margotkou sblajznu. Po chutné snídani se začala ozývat příroda a tak jsem Pavlovi, který už stál před útulnou v pozoru s batohem na zádech oznámil, že budu muset jít udělat radost fagarašským hovnivalům. Pavel na to, že si dělám snad srandu a atd. Sranda to nebyla, a tak jsem se šel s Harmasanem vyvenčit. Hned se člověk cítí lépe, když má o kilo méně... V Caltunu si umyji ruce, zastavím se do útulny pro batoh a společně vycházíme.

Po včerejší bouřlivé noci se ochladilo a tak vycházíme oblečení ve větrovkách do mlhou zahaleného rána. Stoupáme po užším travnatějším chodníčku zaříznutém ve svahu hory Piscul Laitel na jehož vrchol (Laitel 2390 m) zanedlouho docházíme. Výšlapem jsem se natolik zahřál, že sundávám batoh a vyvlečený Craftový rolák (bomba věc) a bundu si umísťuji pod víko batohu a pokračuji jen v tričku s dlouhým rukávem. Pavel mi mezitím zmizel někde ve fagarašské mlze. Z vrcholu sestupuji po strmém a ostrém hřebeni do sedla Laitelului (2284 m), kde na mě čekal Pavel. Ze sedla se chodník začíná větvit. Vybíráme si ten spodnější, ale po chvíli nás stejně zavádí na značený, který vedl o něco výše. Byl tam i chodník, po kterém lze dojít na vrchol Laita (2397 m), ale my ho podcházíme a po následujícím užším skalnatém hřebenu docházíme na vrchol Paltinului (2399 m). Z vrcholu nejprve po travnatém chodníku klesáme a pak zase stoupáme. Mlha pomalu ustupuje sluníčku, což nám začíná dělat radost. Naskytly se totiž fotogenické výhledy, kdy se kupovitá mlha převalovala z jedné strany před námi se tyčícího vrcholu na druhou. V jednom místě nadcházíme nejvýše položený silniční tunel v Rumunsku, který se nachází ve výšce 2034m a je kilometr dlouhý. Silnice začíná na severu ve vesnici Cartisoara, pak pokračuje kolem největší vodní nádrže Lacu Vidraru a končí ve vesnici Capatimeni. Nad tunelem jdeme po travnatém chodníku vedoucím po užším hřebínku, kde jsou po obou stranách strmější svahy. Naproti severnímu vyústění tunelu se nachází chata Paltinu, ke které lze sestoupit z předešlého vrcholu Paltinului po značce modrý pruh, nebo z následujícího sedla Saua Caprei (2315 m). Chata odrážejíc se v modré hladině jezera Balea vypadá z hřebene Paltinului úchvatně. Podobně úchvatně však prý vypadají i ceny za nocleh.

Po fotopauze pokračujeme na vrchol Lezerului (2417 m) z kterého sestoupáme do sedla Saua Caprei (2315 m), kde opouštíme hlavní hřeben. Po hlavním hřebeni lze z tohoto místa pokračovat, ale od vrcholu Buteanu (2507 m) je hřeben technicky náročnější (II - III UIAA). Já s Jirkou a Jarkem ve V. Tatrách takovéto obtížnosti zvládáme, ale na zádech mívám daleko menší zátěž a navíc tam jdu s takovým člověkem, který to tam dokonale zná. Je v celku zajímavé, že já sám bych se do takových to pasáží nepustil, ale jakmile lezu s Jirkou, tak jako bychom byli navázáni neviditelným lanem a veškeré (skoro :-) )obavy jsou pryč. Opouštím myšlenky o akcích ve Vysokých Tatrách a s Pavlem sestoupáme ke sluncem ozářenému jezeru Capra (2249 m) nacházejícímu se v nádherném prostředí. Tady bych klidně rozbalil stan a den prolenošil. Jenže to nebylo v dnešním plánu a tak jsem musel tuto líbivou představu rychle opustit. Od jezera nejprve stoupáme po travnatém chodníku, kde v jednom místě potkáváme dva Slováky. Hurá, po čtyřech dnech potkáváme sousedy! Trochu pokecáme a potom strmě stoupáme na hřeben vedoucí od vrcholu Buteanu, pak chvíli strmějí klesáme a potom traverzujeme prudkým jižním svahem. Potom opět mírně stoupáme a docházíme ke skalnímu oknu (dračí okno). Pomalu se začínáme blížit k úseku, který je nazýván "Tři kroky od smrti". Je to takový skalnatější hřeben, ze kterého se schází menším žlebem zajištěným ocelovými lany. V tomto místě potkáváme rumunskou rodinku. Syn byl úplně nahoře, matka s dcerou byly dole a pokřikovaly na pupkatého otce, který se s třesoucíma se nohama držel lana na začátku žlábku. Chudák taťka, ten by asi Strungou nesestoupil, ani kdyby nad ním slézala nahatá Pamela Anderson. Při tom vlastně o nic nešlo... Žlábkem nejdříve slezl Pavel a chvíli po něm i já. Dále pokračujeme severním svahem Arpasul Mic, přes sedlo docházíme pod vrchol Arpasul Mare (2468 m) a na vrchol Mircii (2461 m), kde hřeben opouštíme a sestupujeme strmějším svahem k jezeru Podu Giurgiului (2264 m). U jezera vidíme, že si tohle místo určilo několik turistů pro přenocování. Já osobně bych byl pro, ale včera mě Pavel přemluvil, abychom z hřebene hory Podragu kousek sestoupili k chatě Podragu, dali si tam pifko a vyspali se na pořádné posteli. Mě hlavně zlákalo to pifko a představa toho, že bychom si mohli dát i něco dobrého na jídlo. Od jezera proto stoupáme jižním úbočím hory Podragu, který nás zavádí do sedla Saua Podragului (2307 m). Ze sedla sestupujeme chodníkem značeným červeným trojúhelníkem strmou severní stranou nejdříve po serpentinách, posléze nás mírně svažitý chodník zavádí k nejhlubšímu fagarašskému jezeru Podragu (16m) se stejnojmennou chatou (2136 m).

V chatě si domlouváme nocleh za asi 45 lei a jdeme si zabrat místa ve společné noclehárně pro cca 20 lidí. Při procházení do noclehárny si všímáme, že na chatě funguje i kuchyně a tak se ptáme, zda by nám nemohli něco nabídnout. Dostáváme zápornou odpověď a tak jsme byli opět odkázání na své zásoby a kulinářské schopnosti Pavla. Kuchyně byla skutečně v provozu, ale myslím si, že jídlo bylo určeno pro ty, kteří měli na chatě zajištěnou polopenzi. Plechovkové pivo se nám však zde podařilo zakoupit a tak jsme mohli po delší době osvěžit své chuťové pohárky pořádným nápojem. Po příjemném osvěžení, si potraviny a kuchařské náčiní donášíme ven před chatu a Pavel začíná připravovat večeři v podobě instantní bramborové kaše s opečeným salámem a kečupem. Nemělo to chybu! V tu chvíli se před chatou objevil chlapík se stádem velmi zvědavých mul, které slouží k dopravě materiálu na chatu. Naše chutné jídlo jim však natolik zavonělo, že jsme měli co dělat, aby nám ho nesežraly. Muly přesto slavily úspěch, neboť naše ešusy byly před umytím, nejprve vylízané jejich výsostným jazykem. Pavel byl z toho kapku nervózní, ale pro mě to bylo spíše k smíchu. Jakmile muly zjistily, že už si nemohou zpestřit svůj jídelníček našimi zbytky jídel v ešusech, odebraly se na pastvu v okolí jezera. Je jen škoda, že jsem z toho nic nezaznamenal na fotoaparát.

Po nezbytné hygieně u pramene vody, který do jezera odtékal se s Pavlem odebíráme do noclehárny, kde zalézáme na palandy a snažíme se usnout. Je klid, pohoda a vypadá to, že se do zítřejšího rána pěkně vyspíme. Co čert nechtěl, najednou se do společné noclehárny přiřítila rumunská rodinka, kterou jsme dnes s Pavlem předešli na úseku "Tři kroky od smrti". Všichni čtyři během krátké chvíle zalezli pod duchnu a už se zdálo, že přerušená pohoda bude pokračovat. Bohužel tomu tak nebylo, neboť pupkatý taťka začal příšerně chrápat. Nepomáhalo naprosto nic! Celá noclehárna mlaskala, pískala, hlasitě se převalovala na posteli, ale "taťka řezal" dále. Katastrofa! Představy o tom, že se pěkně vyspím se odebraly do patřičných končin. Přemýšlím nad tím, že by takovýto člověk s takovým postižením měl možnost nocovat v noclehárně jen se zbrojním průkazem, či povolením ministerstva životního prostředí. To je přeci rušení nočního klidu a na to jsou normy! Toš ne!? Nakonec usínám tak, že si na jedno ucho lehnu a do druhého si narvu nasliněný papírový kapesník. :-)  :-)

Podmínky: Ráno chladněji a mlhavo, ale během dne se projasnilo a nastal nádherný slunečný den.

GPS údaje bivaku: polohu horské chaty Podragu jsem si do GPS nezaznamenal...

5. den 10. září 2008

C. Podragu - Saua Podragului - Vistea Mare - Moldoveanu - Vistea Mare - Portita Vistei - Slaninei - Fundul Bandei - Curmatura Zarnei - bivak nad Zarnei,
6:00 - cca 19:00

Ráno s Pavlem vstáváme okolo 6 hodiny a jelikož jsme neměli moc věcí vybalených, tak celkem svižně opouštíme noclehárnu ozvučenou motorovou pilou ala pupkatý rumunský taťka a odebíráme se na verandu před chatou. Tam Pavel uvaří chutnou snídani, která za pár chvil mizí v našich žaludcích. Já jsem se neopomněl nadopovat cukrem v podobě dosti sladkého čaje a Margotky. Po umytí nádobí se vydáváme na cestu.

Jelikož chceme pokračovat v hřebenové túře, tak se musíme vrátit stejnou cestou zpět do sedla Saua Podragului (2307 m). Pavel opět nasazuje buldozerské tempo a během pár chvil mi zmizne z dohledu. Když už ho uvidím v sedle, tak se mrknu na hodinky, ať můžu potom zjistit s jakým předstihem tam dorazil. Po příchodu do sedla zjišťuji, že jsem se za Pavlem opozdil o 13 min. Výstup mi trval 45 min. Párkrát vydechnu a vydáváme se po značce červený pruh vstříc nejvyšší hoře Rumumska. Dnešní ráno se v mnohém podobá tomu včerejšímu; je chladnější a mlhavější a tak mám na sobě kromě trička s krátkým rukávem i rolák od Craftu. Vrcholy, které následují na naší cestě traverzujeme jižním úbočím. Nejdříve podcházíme Taratu, pak Corabia, Ucea Mare, Ucisoara a na hřebeni se octneme jen v níže položených sedlech. Pavel se mi vzdálil v ranní fagarašské mlze a tak jsem byl opět jen sám se sebou až do sedla Orzanelei (2305 m), kde mě sedíc na kameni čekal. Vycházíme společně, avšak ve strmém stoupání na vrchol Vistea Mare mě Pavel opět trumfnul. Po malých serpentinách vedoucích ve strmém travnato-kamenitém svahu stoupám tedy sám a odfukuji jako parní lokomotiva. V jednom místě potkávám dva po lehku vybavené Rumuny z chaty Podragu, chlapa a ženskou jak si to vyklusávají z vrcholu Vista Mare. Vždyť vyšli chvíli před námi! Že by rozcvička před snídani?! V každém případě jsou to borci, kterým patří můj obdiv. Tady v Beskydách běhávají podobní borci na Lysou horu a vzdálenost 8,5 km s převýšením 920 m zvládají ti nejlepší pod 45 minut. Já mám nejlepší chodecké časy pod 80 minut a o takových časech si já "šnekošlap" :-), můžu nechat jen zdát.  Pokračuji ve stoupání a říkám si, kde že mě asi Pavel počká? Doufám, že ne až na vrcholu Moldoveanu?! Po příchodu na vrchol Vistea Mare (2527 m) spatřuji nejen vrcholový rozcestník, ale i čekajícího Pavla. Vyfukuje zde chladný vítr a tak si z batohu vyndáváme větrovky a oblíkáme si je. Na vrcholu vidíme několik batohů od turistů, kteří se jen tak po lehku vydali na nepříliš vzdálený vrchol Moldoveanu. My se rozhodujeme obdobně a tak si z batohu vyndáváme jen to nejnutnější v podobě dokladů, peněženky, fotoaparátu a vydáváme se po značce červený bod.

Chodník vede po úzkém hřebeni a je místy exponovanější. Nejprve vede kousek po hřebeni, potom schází vlevo a pak se vrací zpět na hřeben a přechází ho. Následuje malý skalnatý úsek, který se sleze do malého sedélka. Ze sedélka není na první pohled zřejmé, kde vede chodník a tak se vydávám po skalce přímo na hřeben. Záhy si ale všímám, že chodník ze sedla vede mimo hřeben po levé straně a tak na něj slézám. Po pár metrech se chodník opět vrací na teď již travnatý hřeben a dovádí nás na nejvyšší vrchol Fagaraše a zároveň i celého Rumunuska Moldoveanu (2544 m). Na vrcholu potkáváme majitele tří batohů odložených na vrcholu Vista Mare a zjišťujeme, že něco natáčejí pro rumunskou televizi. Prohodíme pár slov, na požádání je fotím stejným fotoaparátem jako mám já a rozloučíme se. Zatím co se Rumuni vracejí na do mlhy zahalený vrchol Vista Mare, my pořizujeme snímky okolních vrcholů. Nezdržovali jsme se dlouho, neboť tam nepříjemně vyfukovalo a po poplácaní vrcholové tyčky s národní vlajkou jsme následovali Rumuny.

Obě cesty absolvuji ověšen jak šašek z jedné strany fotoaparátem a z druhé ledvinkou s doklady. Pořád mě to blambylalo u stehen, znervózňovalo a nedalo se s tím svižně postupovat po hřebeni. Já blb jsem to měl vyřešit rozumněji, ale teď už s tím houby co udělám!

Stejnou cestou docházíme zpět na vrchol Vista Mare, nahazujeme batohy a po poměrně strmém a místy nezpevněném svahu sestupujeme do sedla Portita Vistei (2310 m). Podle průvodce, by měl být napravo, nedaleko od chodníku pramen vody. My ho tam však nenacházíme a tak začínáme tušit opětovný problém s vodou. Do háje! Průvodce buď kecá, nebo voda není z důvodu velkého sucha. Ze sedla chodník nevede přes všechny vrcholy, ale většinu traverzuje jižním úbočím a jen občas se nám naskytne pohled na strmé severní svahy. Svahy jsou povětšinou travnaté a jen občas se na chodníku objeví nějaké větší kameny, či jemná suť. Pavel v sedle opět zapíná přídavné spalování a mizí mi z dohledu. Já postupuji svým optimálním tempem, občas se na pár vteřin zastavím, vydechnu, nasaji camel vaku doušek drahocenné vody a opět pokračuji. Stává se mi, že v místech, kde se chodník táhle stáčí doprava, tak Pavla vidívám až na protějším svahu. Měl alespoň kilometrový náskok! I kdybych neměl takovou krávu na zádech, tak bych měl určitě problém mu stačit. Chodník má většinou nevýrazné táhlé stoupání či klesání. V jednu chvíli tak jdu sám se sebou, docházím k rozcestníku, podívám se na něj a na šipce označující odbočku uvidím viset pavlovu mapu. Do háje, kdybych se tam nepodíval, tak tam možná visí dodnes... Mapu seberu a pokračuji táhlým nevýrazným stoupáním na (pravděpodobně) vrchol Slaninei (2268 m), kde už mě čekal do trávy vyvalený Pavel. Navrhuji menší občerstvovací pauzu, Pavel s tím souhlasí a tak si dávám energetickou tyčku. Sedíme, kecáme a rozhlížíme se po okolní vrcholech. Už to nejsou ty strmé štíty jako v okolí jezera Caltun, ale méně strmé trávou zarostlé vrcholy svým rázem připomínající Malou Fatru. Po občerstvení zvedáme kotvy, nahazujeme bágle a chceme pokračovat dále. Jenže v tento moment dochází k dosti fatální události! Pavlovi při nahazování batohu sklouzává z bederního pásu brašna s fotoaparátem a jako fotbalový míč se kutálí a poskakuje z prudkého svahu a zastavuje se až o 150 výškových metrů níž. Do prdele! Pavlovi se nejprve vůbec nechce pro fotoaparát sejít, ale já na něho naléhám, že tu přece nenechá 20 litrů v podobě Nikonu D80!? Pavel se nakonec musí pro něj vydat, neboť měl v brašně krom fotoaparátu i cestovní pas. A tak u pavlova baťohu čekám až seběhne dolů, najde brašnu a opět vyjde nahoru. Pavlovi se daří a zanedlouho je opět zpátky. Zjištění škody na fotoaparátu necháváme do stanu a pokračujeme dále.

Kousek jdeme společně, ale potom mi Pavel opět uniká a mizí v dáli. Pořádný pramen vody v nedohlednu a tak v pocucávání vody se velmi krotím. Posledním výrazným vrcholem, na který jsme vystoupali byl Fundul Bandei (2454 m), kde děláme opět menší oddechovou pauzu. Před námi pozorujeme výrazný vrchol Hartopu (2506 m), který nás láká k výstupu, ale nepůjde to. Nebyl na to čas a voda na uvaření večeře i snídaně scházela. Mírně sestoupíme na vrchol Leaota (2312 m), kde se chodník větví a je třeba dát pozor na to, aby se pokračovalo tím severnějším. Na vrcholu se opět zastavujeme a začínáme přemýšlet, kde že bychom mohli zabivakovat. Chtělo by to rovnější svah v blízkosti vody. V úvahu připadalo jezírko Zarnei ve výšce necelých 2200 m, které se nacházelo 500m od chodníku. Při sestupu se snažíme najít ono jezero, ale to co vidíme, se nám zdá být příliš nízko a tak představu o bivaku u jezera Zarnei musíme opustit. Sestupem pokračujeme do sedla Zarnei (1923 m), čímž se po dlouhé době dostáváme pod hranici 2000m. Zde se nachází plytké a bahnité jezírka, a za nimi dva stany. Jdeme se zeptat, zda tu není pramen vody. Dostáváme odpověď, že voda se nachází poměrně daleko od chodníku. Tato zpráva nás moc nepotěšila, neboť den je na sklonku a my máme poslední zbytky vody. Musíme tedy zkusit jít ještě dále. Ze sedla stoupáme táhlým svahem směrem na vrchol Zarnei (2223 m) a na Pavlovi, i když zase šel kus přede mnou bylo vidět, že už toho dnes, má také až po krk. V polovině svahu potkáváme osamoceného turistu a Pavel se ho ptá, zda někde před námi není pramen vody. Dostáváme kladnou odpověď! Konečně! Prý ještě 15 minut chůze a měli bychom narazit na pramen vody. A skutečně, pramen s průtokem 1 litru za 1 minutu nacházíme hned u chodníku asi 1,5 km za vrcholem Zarnei na úpatí nevýrazného vrcholu. Pavel začíná okamžitě vařit večeři a já se pouštím do stavění stanu. Bylo potřeba to zvládnout co nejrychleji, neboť se slunce neúprosně blížilo k horizontu. Oběma se nám daří! Pavlovi se podařila kulinářská specialita v podobě nudlí Panzani se sójovým masem a kečupem. Se soumrakem zapadáme do spacáků ve stanu a začínáme bádat nad zítřejší túrou. Pavel navrhuje, upustit od záměru přejit pohoří Iezer Papusa a vydat se přímo "spojovací cestou" pod pohoří Piatra Craiului. Měl by to být odpočinkovější přesun a tak by nám na Piatru měly zůstat čerstvé síly. Piatra by se v lepším případě přešla celá, nebo alespoň její část. Já s tím souhlasím, ale s podvědomým respektem. Piatra by toti nebyla procházkou po travnatém chodníčku, ale opět bychom si museli sáhnout na skálu...

Chvíli ještě posloucháme rádio, ale potom ho offnu a snažím se usnout. Jenže stan je postavený v mírném svahu a tak se pořád svážím ke vchodu. Navíc, hned pod prdelí se mi naskýtá boule a tak usínání mám komplikovanější. V tomto místě bychom si ale lepší místo nenašli a tak se musíme spokojit s tím, kde jsme. Dnešní noc je o poznání chladnější a tak se ve spacáku poprvé zapínám. Pavel dokonce spí i s čepicí.

Podmínky: Ráno chladno a mlhavo, cestou se postupně mlha vytratila a oteplilo se. Na Vistea Mare a Moldoveanu chladněji a větrno. Při noclehu pod Zarnei chladná noc, tipuji +5°C. Cestou opět značný problém s vodou!

GPS údaje bivaku: N 45° 35´ 33,8´´ , EO 24° 54´ 17,1´´ , nadmořská výška 2161 mnm, (elipsoid WGS 84, jednotky v  hddd° mm´ ss,s´´  ). Místo je sice s vodou, ale je hned u chodníku. Lepší místo pro bivak je o kousek dále v širokém sedle Bratilei (2125 m).

6. den 11. září 2008

bivak nad Zarnei - Bratilei - Berevoescu Mare - Comisul - Curmatura Lerescu - Tamasul Mare - bivak pod Tamasul Mare, 7:20 - 18:00

Probouzíme se do chladného rána a po opuštění stanu zjišťujeme, že začíná nádherný slunečný den. Jako obvykle s balením jako první začíná Pavel a pak se pouští do vaření snídaně. Já se také mezitím začínám nabalovat, pak uvolním tropiko stanu a převrátím ho naruby, aby alespoň trochu obeschlo. Dnes bylo totiž zevnitř nezvykle zarosené. Po uspokojení našich žaludků, sbalíme stan a ostatní pinkle, nabereme vodu do zásoby a vydáváme na cestu.

Nejprve uděláme pár kroků do mírného svahu, ale potom už začínáme pozvolna klesat do sedla Ludisoru (2196 m) a potom do širokého sedla Bratilei (2125 m) a zjišťujeme, že tohle místo by bylo vynikající k bivakování. V průvodci je sice o tomto místě zmínka, ale my jsme včera měli toho putování plnou prdel a tak jsme byli vděční i za to provizornější místo hned u chodníku. Možná někdy příště... Ze sedla se táhne směrem na jih spojovací hřeben mezi pohořími Fagaraš a Izer od kterého jsme včera večer upustili. V nádherně sluncem ozářeném sedle potkáváme asi tucet polodivokých koní, kteří se tam pásli. No pa-rá-da! Vytahuji foťák a pořizuji jedny z nejpěknějších záběrů celého Fagaraše. Dva z nich byli natolik zvědaví, že se přišli za námi podívat a nechali se dokonce i pohladit. Chvíli bych ještě zůstal, ale Pavel se mi začal nebezpečně vzdalovat a tak jsem ho musel následovat.

Hřeben je v tomto místě široký, travnatý a okolní vrcholy začínají být čím dál tím méně výrazné. Značení chodníku v podobě vodicích tyčí a kamenů je prozatím velmi slušné. Kolikrát to vypadalo jako svítící odrazky na patnících u silnice. Podle průvodce, může ale nastat problém v případě špatné viditelnosti, kdy by na dosti plochém hřebeni nebylo zcela zřejmé, kde vede chodník. Pokračujeme mírným stoupáním do sedla Curmatura Vadului (2182 m) a na vrchol Pietrele Popii (2229 m). Z vrcholu postupujeme jižním úbočím směrem na východ a vystoupáme na poslední dvoutisícový vrchol Fagaraše Lutele (2176 m). Jelikož jsou hřebeny travnaté a pozvolně se klesá, tak náš postup začíná být docela svižný. Pavel má sice náskok, ale ne tak výrazný jako včera. Já jdu v jednom místě udělat podruhé radost fagarašským hovniválům a potom se poklusem snažím dohnat Pavla. Nacházím ho vyvaleného v trávě, někde pod vrcholem Comisul (1883 m) s výhledem na přehradu Lacul Pecineagu. Jelikož máme časový náskok, tak Pavel navrhuje alespoň půlhodinovou pauzu. Já s ním souhlasím a do trávy se vyvalím i já. Na protějším břehu přehrady vidíme převážně zalesněné svahy a za nimi v mírném oparu Piatru. Připadalo mi poměrně zvláštní, že bychom se měli na úpatí Piatry během pěti hodin objevit. Plán byl takový, že vynecháme odbočku k chatě Plaiul Foii a budeme pokračovat stále po značce červený pruh v lepším případě do sedla Funduri, popřípadě jen k chatě Garofita Pietrii Craiului (1100 m). V úvahu připadala i horolezecká útulna Spirla 1400 m) na úpatí Piatry.

Pavel nedodržuje navrhovanou minimálně 30 minutovou pauzu a začíná se po 15 minutách z pozice ležící-lenošící přesouvat do pozice stojící s časem t = -5 sekund před startem na oběžnou dráhu. Já si s vyplázlým jazykem začínám počínat obdobně. Oba nahodíme bágle a vycházíme po mírně klesajícím chodníku, který zanedlouho začíná procházet kosodřevinou a porostem jalovce. Před námi se začíná po necelém týdnu objevovat smrkový les a zanedlouho se vněm i ocitáme. V lese podlézáme dva polomy a po chvíli docházíme do sedla Curmatura Lerescu (1396 m), ze kterého veda odbočka značená červeným křížem k chatě Plaiul Foii. My však pokračujeme po značce červený pruh směrem na poslední vrchol Fagaraše jménem Tamasul Mare. Ze sedla začíná být značení dosti špatné a také se neustále klesá, což mi začalo zavánět problémem. Vytáhl jsem si GPS-ku a začal zjišťovat aktuální polohu. Po chvíli mám zobrazeny informace o souřadnicích a nadmořské výšce. Jenže informace o poloze jsou nám celkem k ničemu, protože na další mapě, podle které jsme chtěli pokračovat z Fagaraše na Piatru, nebyly zakresleny souřadnice. Na té předešlé, čistě Fagarašské souřadnice byly, ale bohužel mapa končila již zmiňovaným sedlem Curmatura Lerescu. Snažili jsme se tedy orientovat podle poslední známé polohy a nadmořské výšky z GPS. GPS ukazovala nějakých 1550 m, ale podle mapy, bychom se měli pohybovat o 200 výškových metrů výše! Značení v lese tak přestává odpovídat značení na naší mapě. Po 4 hodinách putování se z vrcholu Comisul ocitáme místo na vrcholu Tamasul Mare, někde na prašné svahové cestě v jejímž okolí bylo plno polomů. Uf! Sundáváme si batohy vydáváme se hledat značku. Pavel se vydává po svahové cestě, která klesá kdo ví kam. Já se vydávám po navazující svahové cestě, která naopak stoupala. Hlavní problém byl v tom, že pokud někde byl chodník se značkami na stromách, tak s velkou pravděpodobností zmizel pod polomy. Po chvíli Pavel značku nachází a volá na mě. Scházíme se u batohů a vydáváme se po prašné cestě z kopce dolů. Nejdeme dlouho a z prašné cesty odbočujeme doleva na travnatý chodník po kterém mírně stoupáme, procházíme kolem polorozbitých salaší a zacházíme do smrkového lesa. V lese opět nastává problém s hledáním značky, chvíli se nám daří, ale potom se značka vytratí. Zmizla nejen značka, ale z dohledu mi zmiznul i Pavel, který opět nasadil vyšší tempo. Pokračuji sám a co nejpozorněji sleduji chodník a velmi sporadické značení. V jednom místě se zastavuji a z batohu ze své KPZ vytahuji píšťalku a dávám si ji kolem krku. Pískání jde v případě nutnosti dál a lépe slyšet, než-li volání. Pořád šlapu sám a Pavel v nedohlednu. Do háje! Najednou přicházím k houštím zarostlé vyvýšenině. Všude kolem smrkový les a přede mnou jen ta houština. Chodník ani nalevo, ani napravo a ani přede mnou. Co fčil? Říkám si: "pokud by chodník vedl lesem, tak by tam musel být zřetelný, tak jako je zřetelný za mými zády". Zvolil jsem tedy cestu-necestu na vysokým houštím zarostlou vyvýšeninu. Překonám ji, ujdu ještě pár metrů a co nevidím?! Značku! Uvažuji, zda tohle napadlo i Pavla? Pokud ano, tak bych měl po něm najít nějakou stopu. Sotva si to domyslím, tak se přede mnou objeví bahnitá louže a po stopě od pohorky ani náznak. Do háje, Pavel tady tím pádem nešel a je kdoví kde! Říkám si: "já jsem na značce a ten, kdo se ztratil je Pavel!" Trošku škodolibé, ale je to tak. :-) Musel jsem začít dělat něco pro to, abychom se shledali a tak začínám pískat do píšťalky a volat. Po chvíli se začíná ozývat i Pavel a volá na mě, takové ty těžko očekávané otázky. Jako kde jsem? A ať jdu za ním! :-) Já mu kontruji a volám na něho, že jsem na značce a ať jde on za mnou! Na píšťalku pískám, tak často a vehementně, že takhle se snad nenapískal ani "mimozemšťan Colina" za celou svou profesní kariéru. Mé pískání je poctěno úspěchem a s Pavlem se šťastně shledáváme. Pospolu pokračujeme lesním chodníkem a docházíme na travnatý vrchol Tamasul Mare (1735 m) s nějakou triangulační kótou postavenou ze smrkových kulatin.

Z vrcholu by to mělo být k chatě Garofita Pietrii Craiului nějakých 5 km, což by mohlo znamenat 1 a 1/2 hodiny cesty, pokud by vše šlo bez problémů. Byli jsme již déle jak 10 hodin na nohách a z předpokládaného pohodového dne se stává obdobně náročný den jako včera. Pokud nedojdeme k chatě a pramenu vody, tak by nastala ještě větší komplikace, než-li včera. Já jsem měl ve vaku něco málo přes půl litru vody a Pavel na tom byl obdobně. Pavlovi pokládám otázku, zda to tady nezapíchneme? Pavel mě přesvědčuje, ať to ještě hodinu zkusíme a pak se uvidí. Daří se mu a tak začínáme sestupovat a zanedlouho se opět ocitáme na svahové cestě, kolem polomy a značka někde v háji. Prudce klesající svahová cesta se stačí západním směrem někde do neznáma. Pokračovat po ní nepřipadalo v úvahu. Opět se rozdělujeme a jdeme do polomů hledat značku. Přelézáme kmeny, polámané větve, vylomené kořeny, no humus. Pavel má v hledání opět štěstí a značku nachází v levém svahu nad cestou. Já dosti krkolomnou cestou přes polomy docházím za ním. Pokračujeme společně pár metrů a značka se opět ztrácí v polomech. Ocitáme se na poměrně rovném placu, bez polomů zasypaného jehličím. Začal jsem mít dnešního putování plné zuby a tak jsem Pavlovi řekl, že dnes již na to prdím. A pokračoval jsem: "za necelou půlhodinu zapadne slunce za obzor, v nohách máme 11 hodinový pochod, v okolí je plno polomů, voda téměř v prdeli, noc za humny, jediným spojením s civilizací nám je ztracená červená značka, prašná svahová cesta vedoucí kdoví kam a jestli mě ta nasranost do zítřka nepřejde, tak mám 100 chutí se vysmolit i na celou Piatru." Prostě druhý 11 hod pochod za sebou a zítra mě mají čekat techničtější úseky v exponovanějším terénu Piatry. Na Pavlovi byla také vidět velká nespokojenost, která vyústila roztrhnutím mapy. Potvora jedna, zaslouží si to! Pavel s mým návrhem bivaku na jehličnatém placu souhlasí a tak sundáváme batohy a opíráme si je o strom. Pavel se jde ještě podívat, zda není v nejbližším okolí značka a já začínám připravovat místo pro stan. Odklidím všechny větvičky, kameny a snažím se zarovnat povrch. Po chvíli se vrací Pavel a oznamuje, že o kus dál našel na stromě značku. Dostavíme stan, povečeříme sladkosti s vodou a než usneme, tak se dohodneme strategii pro nejbližší dny. Zítra sestoupíme k chatě Cabana Plaiul Foii a dojdeme do Zarnešti. Ze Zarnešti dojedeme vlakem přes Brašov do Sibiu, tam přespíme v hotelu do dalšího dne. Následující ráno potom autobusem Eurolines zpět do Česka.

Usínám se zvláštními pocity, kdy vlastně pořádně nevíme kde jsme, nemáme dostatek vody a nevíme přesně jak se zítra dostaneme dolů. Jelikož jsme nocovali v lese, tak jsem měl obavy z případné návštěvy v podobě hladového medvěda. Voňavý lovecký salám totiž nocoval s námi ve stanu. Z jedné strany trochu skličující, z té druhé to mělo dobrodružný nádech. Nemusí přeci vše vyjít podle plánů?! Nejvíce to asi štvalo Pavla, protože chtěl krom Fagaraše zvládnout Izer Papušu a Piatru Craiului. Oba jsme ale byli rádi i za ten Fagaraš, který jsme doposud zvládli bez zdravotních komplikací a i počasí k nám také bylo milosrdné.

Podmínky: Pěkné slunečné, teplé a bezvětrné počasíčko. Ze sedla Curmatura Lerescu nastal problém se značením, polomy a potom i s vodou.

GPS údaje bivaku: N 45° 32´ 19,9´´ , EO 25° 10´ 09,8´´ , nadmořská výška 1512 mnm, (elipsoid WGS 84, jednotky v  hddd° mm´ ss,s´´  ). Nouzový bivak bez vody s polomy v okolí.

7. den 12. září 2008

bivak pod Tamasul Mare - Cabana Plaiul Foii, cca 8:00 - 11:00, Cabana Plaiul Foii - Zarnešti, cca 13:00 - 15:40, Sibiu

Ráno po opuštění stanu zjišťujeme, že nám počasí opět přeje. Posnídáme kus loveckého salámu se sušeným chlebem, proložíme to pár doušky vody a začneme uklízet náš bivak. Po nabáglování, se přes polomy vydáváme směrem k poslední Pavlem nalezené značce.

Docházíme ke značce, ale kde máme pokračovat, tak to díky polomům opět netušíme. Opět se rozdělujeme a jdeme ji přes polomy hledat. Mě to táhlo směrem k hřebenu, neboť by se z něj na druhou stranu mělo sestupovat k Piatře a Cabaně Plaiul Foii. Terén je však velmi obtížně prostupný a tak má představa začíná být beznadějná. Pavel se jí vydal hledat jiným směrem a to z prudšího svahu dolů. Oba hledáme a opět se vzájemně ztrácíme. Do háje! V tom slyším volání Pavla, že má značku a tak se za ním přes ty pitomé polomy vydávám. Po shledání zjišťujeme, že nás značka zavádí na prašnou svahovou cestu, která odbočovala prudce doleva ze svahové cesty, která vedla 50 m pod naším bivakem. A do prdele! Kdo to mohl tušit!? Chodník z Tamasul Mare asi vedl lesem nad svahovou cestou a potom vyúsťoval na odbočující svahovou cestu. Díky polomům pak nebylo patrné, kde vlastně značený chodník vede.

Velmi prudce klesáme po prašné svozové cestě, netřeba se divit, neboť bivak jsme měli ve výšce 1512 m, Plaiul Foii se nachází ve výšce 849 m a nebude asi ani příliš vzdálená. Na stromech pozorujeme velmi zmatečné značení v podobě několika značek pod sebou. Tu se objeví červený pruh, pak červený kříž, o 100 m dále se pod sebou objeví červený pás, žlutý pás a červený kříž. Nechápu! V prudkém klesání pokračujeme a podle GPS-ky to vypadá, že jdeme správným směrem. V GPS mám nahranou velmi stručnou mapu Evropy a naštěstí tam byla i pozice města Zarnešti, na kterou jsem měl zapnutou navigaci. Máme dobrou náladu, neboť se nám dnešní den začíná odvíjet pozitivně. Jdeme společně a tak klábosíme o všem možném. V jednom místě na okraji silnice spatřujeme stopu od medvěda, nebyla velká a tak asi patřila nějakému mladšímu jedinci. Dochází mi, že má včerejší představa o případné návštěvě hladového huňáče, byla reálná. No, brrrr! Necháváme stopu stopou a jdeme dále. V jednu chvíli uslyšíme zvuk motoru a vzápětí ze zatáčky vyjede prvorepublikový traktor s radlicí, na které se vezl lesní dělník. Že by úklidová četa na polomy? Hmm, s takovým nasazením a technikou to nezvládnou ani do příštího milénia! :-) V jednom místě se svahová cesta začíná stáčet prudce doleva a nám se nezdálo, že by i značka nadále vedla po této cestě. Zastavujeme proto a rozhlížíme se. Zjišťujme, že v místě zatáčení cesty je znatelný chodník vedoucí do lesa a tak se na něj vydáme. Sejdeme lesem z mírného svahu a ocitneme se na travnatém palouku, ten přejdeme a opět zajdeme do lesa. Tam si všímáme značení a tak jsme rádi, že jdeme správně. Lesem ujdeme jen pár metrů a před námi se objeví potok a za ním zpevněná cesta. Dojdeme k potoku, voda v něm byla čistá a tak jsme ho využili k osvěžení. Potom pokračujeme po štěrkové cestě podél zurčícího potoka, kolem kterého se vyskytovaly paloučky se šťavnatě zelenou trávou a napravo od nás se k nebi tyčily bílé štíty Piatry. Paráda! Každým krokem se blížíme k chatě Plaiul Foii a já začínám tušit štěstěnu v podobě zlatavého moku s bílou čepičkou. Ta představa a chuť byla natolik silná, že se mi snad změnily i zorničky očí do podoby dvou orosených krýglů. Neustále se dívám na levou stranu a snažím se najít chatu. Jen ji nepřejít, to bych asi nepřežil! A najednou, co to nevidím? Patrová bílá podélná chata s nádhernou zahrádkou a nápisem Cabana Plaiul Foii.

Přejdeme mostek přes potok Barsei Mari, zamíříme na zahrádku a usedáme pod bílý slunečník na dřevěné lavičky. Velmi elegantně oblečený číšník nám přináší jídelní lístek a my si z něj objednáváme menu a pivo. Bylo to perfektní! Já jsem chytil pivní slinu a tak si dávám ještě druhé a třetí... Lepší pohodu jsme si ani nemohli přát! Žaludky uspokojené dobrým jídlem a pivečkem, sluníčko svítilo, naproti chatě zurčící potok s výhledem na Piatru a my si hověli pod slunečníkem na zahrádce u hospůdky. Pavel si vzpomene na zpáteční autobusovou jízdenku a najde ji v peněžence. Já ji také hledám, hledám, hledám a nic! Do prdele! Mám po třech pivech a tak se tomu i směji, ale kdyby se nenašla, tak by to byl problém. Zpřeházím celý batoh a pořád bez úspěchu. Pavel radí, ať se podívám do kalhot ve kterých jsem přijel do Sibiu. Mě to také napadlo, ale až jako poslední alternativa. Na takové důležité věci jsem celkem pedant a tak mi připadalo nepravděpodobné, že by byla zastrčená někde v kapse od kalhot. Nakonec zůstala jen ta poslední možnost v podobě kalhot Badile. Rozepnu zips na pravé nohavici a kromě jedné dávky Harmasanu v igelitovém sáčku, tam nahmatám i jízdenku. Hurá! Problém je zažehnán. Já chumaj jsem se ji tam strčil v tom zmatku a spěchu, když jsme odjížděli taxíky ze Sibiu do Turnu Rosu. Ach jo, známe to pravidlo, když člověk něco usilovně hledá, tak to najde tam, kde by to vůbec nečekal... :-) Po asi dvou hodinách lebedění, platíme se zaslouženým dýškem a vydáváme se do 13km vzdáleného Zarnešti.

Pavel opět zapnul přídavné spalování a začal se mi postupně vzdalovat. Mě ty píva vlezly do nohou a tak jsem neměl šanci. Pavel mě sice několikrát počkal, ale i tak mi potom opětovně utekl. Skoro celá cesta až do Zarnešti vede po rovince a je značně prašná, čímž se chůze stává velmi zdlouhavá. Jediným balzámem na duši nám byly výhledy na Piatru. Asi dva kilometry před centrem Zarnešti vcházíme do civilizovanější oblasti a tak prašná silnice se změnila v asfaltovou. Objevily se křižovatky, domy, automobily, výdobytky to moderní civilizace. Párkrát se zeptáme na vlakové nádraží, které posléze s úspěchem nacházíme. Zjišťujeme, že vlak nám odjíždí až za hodinu a tak se vyvalíme na lavičky, vyzujeme si boty a odpočíváme.

Čtvrthodiny před odjezdem vlaku přijde výdejčí jízdenek a tak si jdeme koupit jízdenky do Brašova. Nastoupíme do motorového vlaku, usadíme se do koženkových sedaček, vlak se rozjede, během cesty několikrát zastavíme a ani se nenadáme a už stojíme na poměrně velkém nádraží v Brašově. Vysedneme a jdeme se podívat do odbavovací haly na odjezdy vlaků směrem na Sibiu. Zjišťujeme, že nám tzv. "rapid" odjíždí za pár chvil a tak si jdeme koupit jízdenku. Z průvodce víme, že v Rumunsku se zvlášť kupuje jízdenka, k té se musí zakoupit podle vzdálenosti příplatek za druh vlaku (rapid, elevant) a pak ještě místenka. Po zakoupení jízdenek zjišťujeme, že příplatky a místenky jsou pro každého vytištěny v rámci jedné jízdenky. Odpadla nám tedy komplikace v podobě shánění příplatku na vlak a místenky. Odebereme se na požadované nástupiště, za pár okamžiků přijede vlak, my nasedáme do celkem elegantních poschoďových vagónů (úroveň bych přirovnal k naším IC a EC vlakům) a jdeme si podle místenky najít svá místa. Na našich místech seděl nějaký pasažér a tak mu naznačíme, že na tyhle místa máme místenky. Pán porozuměl a ochotně nám uvolnil místo. Vlak se potichu rozjíždí a já očekávám švunk našich EC, ale co to? Podívám se do jízdenky a podle vzdálenosti a doby jízdy zjišťuji, že vlak jede průměrnou rychlostí cca 60km/h! Hmm, za příplatek sice kvalitní soupravy, ale průměrná rychlost odpovídá spíše naším mezivesnickým motorovým vlakům. Příčinou asi bude nekvalitní trať. Za okny vlaku se začíná stmívat a tak přicházíme o výhledy na Fagaraš, což nás trochu mrzí. Vlak do Sibiu přijíždí přesně, my vysedáme a jdeme se podívat po nějakém to hotýlku. Jeden takový nacházíme 5 minut cesty od nádraží a po zjištění ceny se ubytujeme. Zaplatili jsme si celkem slušně vypadající dvoulůžkový pokoj s WC a sprchou. První co bylo, tak jsme zapadli do koupelny a dali si teplou sprchu. Nemělo to chybu! Po sprše si sedneme na postel a prohodíme pár slov o jízdenkách a našem zítřejším odjezdu domů. Doposud vše vypadalo na to, že bychom měli odjed, ale bylo tu jedno malé "jenže" v podobě poznámky napsané malým písmem na naších otevřených zpátečních jízdenkách. V poznámce stálo, že zpáteční jízdu je nutné telefonicky nahlásit a zaregistrovat 3 dny předem na centrále Eurolines v ČR. Toto nepříjemné zjištění nám potvrdila i SMS-ka od Pavlovy přítelkyně Jany ve které napsala, že zítřejší autobus je již plný. Trochu nás znepokojilo, ale při cestě z ČR do Sibiu jsme si všimli, že jsou některá místa v autobuse volná a označená páskou. A to nám připadalo, že jsou právě místa určená pro náhodné příchozí s otevřenou zpáteční jízdenkou a tak jsme si vůbec nepřipouštěli, že bychom neměli zítra odcestovat. Po sprše jsme dostali hlad a tak jsme se vydali do centra Sibiu podívat se po nějaké hospůdce. Tu po kratším hledání nacházíme na sibijském náměstí v podobě pizzerie. Usedáme na venkovní zahrádku, dáme si za poslední Eura pivko s pizzou a za noční pohody na náměstí si užíváme posledního dne v Rumunsku. Čas ubíhal mílovými kroky a jelikož chceme zítra na autobusové nádraží dorazit s předstihem, tak jsme museli zkrátit naše dnešní noční bufetění a vrátit se zpět na hotel. V hotelovém pokoji uleháme do měkkých postelí a zanedlouho oba usínáme. Po půlnoci mě probudí rumplování dešťových kapek na plechovou střechu, což mě příjemně naladí, neboť počasí nám tím pádem vyšlo "na jedničku".

Podmínky: příjemné a slunečné počasí, až večer v Sibiu spadlo pár kapek.

GPS údaje Cabana Plaiul Foii: N 45° 33´ 43,9´´ , EO 25° 11´ 48,0´´ , nadmořská výška 836 mnm, (elipsoid WGS 84, jednotky v  hddd° mm´ ss,s´´  ) Pěkná horská chata s možností ubytování.

8. den 13. září 2008

Sibiu - Mediaš - ranní Budapešť, 8:00 - 14.9.08 6:00

Ráno po probuzení vyhlédnu z podkrovního okna hotýlku ven a zjišťuji, že je zataženo, chladněji a dole na ulici jsou kaluže. Večer tedy muselo pěkně popršet. Něco málo pojíme, navštívíme koupelnu, nabalíme se a s batohem na zádech opouštíme útulný pokojík a po rozloučení se s recepčním i příjemný hotelík. Dojdeme na hlavní cestu a po ní se vydáme na náměstíčko před vlakovým nádražím, kde měli stanoviště taxikáři. Máme štěstí a hned se nás jeden ujímá. Bágle mrskneme do kufru, nasedneme a necháme se dovést na autobusové nádraží, kde po 10 minutách jízdy vysedáme a platíme.

Do odjezdu autobusu máme 3 hodiny času a tak si jdeme nakoupit něco na jídlo a zjistit z kterého stanoviště bude odjíždět náš autobus. Chvílí se ještě pobýváme v budově autobusového nádraží, ale potom se odebíráme na autobusovou zastávku. Jak se tak rozhlížím kolem dokola po číslech autobusových zastávek, nesleduji pořádně co mám pod nohama a zakopávám o dlažební kostku. Následuje pád, naštěstí nastavím ruce do patřičné polohy a dopadnu na dlaně. Do háje, během celého přechodu Fagaraše k ničemu takovému nedošlo a teď na rovném asfaltovém placu zakopnu. Naštěstí vše dobře dopadlo a já se země zvedám bez následků.
To mé zakopnutí mi připomnělo vtip, kdy přijde Hurvínek domů, zakopne o práh a řekne: "kurva!" Spejbl na to: "Hurvajs, nemluv sprostě, řekni příště místo toho cihla!" Hurvínek přijde příští den domů, znovu zakopne o práh a řekne: "cihla!" Spejbl na to: "která kurva jí tam dala!" Ještě než dojdeme na stanoviště, zakleju podobně jako Spejbl...
Na stanovišti zjišťujeme, že nejsme sami, kteří se vydávají někam do jiné vzdálené části Evropy. Na nádraží pozoruji celkem čilý ruch, kdy mimo přijíždějících a odjíždějících autobusů, které jsou hlášeny z ampliónu budovy autobusového nádraží, tam zajíždí i přepravní firmy s dodávkami. Čas odjezdu se neúprosně blížil a v okolí zastávky se hromadilo čím dál tím více lidí. Do háje, jestli všichni tito lidé se mají vlézt do jednoho autobusu, tak ať visím, říkal jsem si! V jednu chvíli se z amplionu ozve krákaní ohlašující příjezd autobusu (nerozumím ani slovo) a na stanoviště vjede dálkový autobus s přívěsem a zastaví 30m od nás. Část lidí se zvedne a odebere se k autobusu. My je následujeme a zjišťujeme, že to není náš spoj a tak se vracíme zpět na stanoviště. Musíme být ve střehu, neboť po nepříjemné zkušenosti v Aradu, kdy jsme museli s velkým kvapem z údajně přímého autobusu dopravce Eurolines přestupovat do dalšího je naše důvěra v tuto přepravní společnost podkopána. Krákorání z amplionu se opět ozve a přes zvednutou závoru vjede na autobusák další dálkový autobus. K autobusu odkráčí další část pasažéru, my za nimi a opět zjišťujeme, že to není náš autobus. Nesrozumitelné krákorando-grando a odliv cestujících se ještě alespoň 5 krát zopakovalo, než jsme spatřili náš autobus.

S otevřenou zpáteční jízdenkou jsme nebyli sami, ale i další Čech, což nás uklidnilo. Neboť nejsme sami, kteří nemají registrovanou zpáteční jízdu. Společně s posledním hloučkem lidí se odebereme před autobus ze kterého vystoupil druhý šofér se složkou s papíry a samolepicími kontrolním číselnými ústřižky. Na batoh nalepil číslo, druhý ústřižek dal pasažérovi a třetí ústřižek si nalepil ke jménu napsanému ve složce. Přišel jsem na řadu, jednu samolepku dostanu na batoh, který mrsknu do zavazadlového prostoru autobusu, druhou si dám do peněženky a s třetí jdu za šoférem. Šofér na mě: "Name!!!" Já na něho: "Hromádka!" Šofér začal hledat v záznamech: "Hromadka, Hromadka, Hromadka, .....", obrátí list a zase, "Hromadka...", tam jsem také nebyl a tak obrátil na třetí list. Tam jsem také nebyl a tak to ještě vzal pozpátku. Bez úspěchu! "Show your ticket!" Tak jsem mu shownul svou jízdenku a s Pavlem vysvětlil, že máme otevřenou zpáteční jízdenku, bez registrace. Následovala odpověď, že nás nemůže vzít a že si mám svůj batoh vytáhnout ven z autobusu. Snažíme se smlouvat, ale marně. Prostě v autobuse není místo pro nezaregistrované. A do prdele!!! Bylo ale velmi zajímavé, že toho Čecha, který byl ve stejné situaci jako my vzal...

S náladou pod psa a se šklebem hlubinné tichomořské ryby na našich ksichtech se vracíme zpět na stanoviště. Pavel mi do ruky dává autobusové jízdenky a řekne: "zahoď je!" Naštěstí ho neuposlechnu a jízdenky mrsknu do kapsy ve víku batohu. Oba tasíme mobily a já volám do Eurolines v ČR a dostávám již předem tušenou odpověď, že je potřeba rezervace s 3 denním předstihem. Pavel volal do Eurolines v Rumunsku a zjistil, že u nich stačí rezervace s 1 denním předstihem, ale zítra v neděli je autobus plný, v pondělí se nejezdí a na úterý by rezervaci v případě našeho zájmu již šlo provést. Pavel možnost úterní rezervace s díky odmítá. Co teď? To že zapadneme někde na hotel a přečkáme to až do úterka jsme rychle zavrhli, neboť bychom za ubytování a stravovaní dali majlant. Mne napadá, že bychom mohli využít části jízdy z naší jízdenky a dojet jiným autobusem třeba do Vídně, či Budapešti a potom domů. Jenže to by nastal stejný problém s rezervací jízdenky, takže to také nešlo. Zůstala nám poslední možnost v podobě vlaku.

A tak bereme bágle, sedáme do taxíku a odjíždíme za poslední Leie na Sibijské vlakové nádraží. Na nádraží společně s ochotnou anglicky hovořící slečnou z tamní informační kanceláře u výdejny jízdenek zjišťujeme možnosti spojení. Za okýnkem nám postarší paní zjistí spojení, rumunsky ho vysvětlí slečně z informační kanceláře a ta nám to přeloží do angličtiny. Z přeložených informací zjišťujeme, že nám našla šílené spojení za neméně šílenou cenu. Opět Pavel kontaktuje přítelkyni Janu, která přes IDOS zjistila výhodnější spojení a to ze Sibiu do Mediaš, z Mediaš nočním vlakem do Budapešti a z Budapešti potom ECčkem Hungaria přes Bratislavu a Brno do Prahy. Zjištěné spojení sdělíme přes naší "překladatelku" výdejčí jízdenek a tam nám odpoví, že tak to nepůjde, že na internetu nejsou aktuální údaje! Zvláštně uvažující ženská... Rozhodli jsme se, že pojedeme spojením, které nám zjistila Jana a jelikož jsme neměli v hotovosti ani Lei, zašli jsme si vybrat peníze do bankomatu. S vybranými penězi se vracíme zpět  ke zvláštně uvažující výdejčí jízdenek a kupujeme si jízdenku na tzv. Personal do Mediaš. Napadlo nás totiž, že by mohlo vyjít levněji jízdu rozdělit na 3 jízdenky, což se i potvrdilo. Po zakoupení jízdenek nastoupíme raději do dřívějšího osobního vlaku, jehož vagony snad pamatují Čaušeskova pradědu a usadíme se do kožených sedaček. Zanedlouho se vlak rozjede a my se plouživou rychlostí přes spoustu zastávek po 1,5 hodinové jízdě dostáváme do Mediaš. Tam vystoupíme a jdeme do nepříliš důvěryhodně vypadající nádražní budovy vyhledat mezinárodní pokladnu. Pokladnu nacházíme a po sdělení, že chceme jízdenku do Budapešti nám paní nejprve moc nechce věřit, ale po ukázaní, že skutečně na to máme, nám jízdní doklady vydá. V nádražní budově se po chvíli objeví i špinavé romské děti s nataženou rukou žadonící peníze. Byla to naše první zkušenost v Rumunsku s touto záležitostí. Do odjezdu mezinárodního nočního rychlíku Dacia nám zbývalo spoustu času a tak jsme začali slídit po nějakém obchůdku, či bufetu. V areálu nádraží jsme našli obojí! V obchůdku jsme si koupili něco do vlaku a pak se odebrali do bufetu, kde jsme zabufetili tak, že paní hospodská na nás do smrti nezapomene... Padly nějaké ty piva (hlavně u mě), kafé, křupky, tyčinky, domu jsem nakoupil Rumunskou Rakiju a po naléhání jednoho místního i litr Rumunské vodky. Pán i paní byli příjemní lidé a tak jsme i pěkně poklábosili. Půlhodiny před příjezdem vlaku jsme se rozloučili a odešli na nástupiště očekávat příjezd rychlíku. Rychlík přijel přesně, my přisedáme do kupečka k dalším dvěma pasažérům a po rozjezdu vlaku se snažíme usnout. Vlak měl řazeny celkem slušně vypadající vagony, odpovídající naším vagonům kategorie Ex, IC. Na hraničním přechodu mezi Rumunskem a Maďarskem nás zkontrolují celníci a po několikahodinové noční jízdě přijíždíme s pěkným zpožděním do ranní Budapešti.

Podmínky: Zataženo, ráno déšť, který však přes den ustal, chladněji.

9. den 14. září 2008

Budapešť - Bratislava - Brno, 9:30 - 13:40

Z nočního rychlíku vysedáme do brzkého rána ponořeného budapešťského nádraží Keleti a jdeme opět hledat mezinárodní pokladnu, neboť jsme si potřebovali zakoupit jízdenky do ČR. Pavel se snaží hledat poohlížením se po cedulích, já se zeptám jednoho u směnárny postávajícího chlapíka a ten mi radí cestu a zanedlouho stojíme před přepážkami mezinárodních pokladen. Již v Sibiu mi Pavel radil, že na své Zákaznické karty od ČD můžeme i v zahraničí získat slevu a tak jsem se snažil na to nezapomenout. Za jednou přepážkou začala na nás pokyvovat postarší, kudrnatá, brýlatá paní se zvláštními grimasy. Připadalo mi jako by před příchodem na šichtu vypila odvar z marihuany. Zeptala se nás, kam že to chceme? My odpověděli, že do Brna a Prahy a že chceme platit kartou, protože nemáme hotovost ve forintech. Paní pohodila kudrnatou hlavou až jí brýle nadskočily a se zakřivenou hubou ze šuplíku vytáhla tiskopisy mezinárodních jízdenek a řekla, že to nebude problém. Nejprve jsem nahlásil potřebné údaje já. Paní hrábla pro propisku na stole, hrábla po bločku s tiskopisy jízdenek a se zvláštní grimasou ve tváři začala ručně vypisovat jízdenku. Ještě než dopsala všechny potřebné údaje, tak jsem neopomněl jí ukázat Zákaznickou kartu a optat se, zda bych na ní nedostal nějakou slevu. Paní chmátne mou kartu, potom chmátne po nějaké příručce a začne v ní vyhledávat výši slevy. Úspěch! Paní vypátrala 25% slevu, zaplatím kartou a na řadu přišel Pavel. Ten po chvíli také platí a jelikož mám spoustu času, tak si s ručně vypsanými jízdenkami sedáme do přilehlé čekárny.

Z dlouhé chvíle si oba částečně obejdeme nádraží Keleti. Já mám hlad a tak si zajdu do jedno z všudypřítomných bufetů koupit hamburger. Platím Eury, nazpět dostávám Forinty. Pěkná to směnárna... Po dojedení se jdu mrknout na odfukující parní lokomotivy, které právě stály u prvního nástupiště. Paráda! Nostalgie jak sfiňa! Čas odjezdu EC rychlíku Hungaria se neúprosně blížil a tak jsme se odebrali na příslušné nástupiště a nasedli do již přistavených souprav. Vlak se rozjel a my se s neúprosnou jistotou začínáme přibližovat k naším domovům. Sedíme ve velkoprostorových vagonech a někde v okolí Bratislavy najednou uličkou prochází dva češi, kteří s námi jeli autobusem Eurolines do Sibiu a posléze taxikem do Turnu Rosu. Náhoda jak sfiňa! Dozvídáme se, že prý to šli pohodověji a z hřebene sešli v sedle Podragului (tuším). Hmm, i tak se dá, ale vypadá to, že spíše odpočívali, než-li šlapali... V Břeclavi přisedá skupinka mladých fotbalových fanoušků, kteří se významně bavili dosti hlasitým pokřikováním vulgárních fotbalistických hlášek typu Baník p... Baník, Sparta buz... parta, a zpíváním neméně vulgárních písniček. My s Pavlem jsme se tomu spíše smáli, ale jedna nóbl slečna to nesnesla a začala je okřikovat. Za půl hodiny vlak zastavil v Brně a já jsem se musel rozloučit s Pavlem, neboť mě čekal přestup na spěšný vlak směrem na Ostravu. Ke dveřím jdu raději mimo skupinku hulákajících fanoušků, abych předešel případným problémům. Na nádraží si zajdu zakoupit poslední dnešní jízdenku a na hodinku zapadnu do tamního bistra na guláš a pivko. Potom mě již čekala závěrečná část cesty vlakem přes Kojetín, Valašské Meziříčí a potom přes Veřovice do Mořkova. Pavel pokračoval rychlíkem do Prahy a potom autobusem do Plzně.

Podmínky: Zataženo a podstatně chladněji.

O týden později...

Ve vlaku při cestě zpět do ČR mně napadá spásná myšlenka. Vytáhnu z kapsy batohu zpáteční autobusové jízdenky a se slovy: "zkus je stornovat" je dávám Pavlovi. Pavel mě poslechne a v příštích dnech navštíví přepravce Eurolines, kde se mu podaří zpáteční jízdy stornovat. Nedostal sice zpátky plnou cenu jízdenek, ale jen 50%. Nevadí, pořád lepší 50%, než nic...

Závěr:

Přechod Fagaraše z Turnu Rosu do Zarnešti patří podle mě mezi ty náročnější přechody. Pokud bych to měl oznámkovat známkou náročnosti podle cestovní kanceláře, Alpina která tam také jezdí, tak by to byla známka 4 z 5+ bodové škály. Trek je náročný jak z hlediska odlehlosti, našlapané vzdálenosti, převýšení cest, nadmořskou výškou, tak i v prostřední části hřebene náročností technickou. Samotný přechod nám trval 7 dní s 8 až 13 hodinovými přesuny a "plnou polní" na zádech. Dále je třeba počítat s případným nedostatkem vody. Pokud je sucho, tak raději nabrat vodu do rezervy, neboť jak není voda, tak není co pít a ani z čeho vařit... Nechci strašit, ale trek ve výše popsaném pojetí bych doporučil jen těm, kteří už mají nějakou předešlou fyzickou průpravu. Na druhou stranu se dá předpokládat, že se na takovýto trek určitě nevydají víkendoví turisté, zhýčkaní lanovkami, autobusy, či bezpodmínečnou žranicí na horských chatách...
Možná, že by se našli rychlošlapoví jedinci, kteří by do batohu sbalili pláštěnku, šustkové kalhoty s bundou, bivakovací pytel, 10 Tatranek, dva litry vody na den a celou výše popsanou trasu, by si troufli přejít třeba za 3 dny. Já jim to neberu, možná že by to i zvládli. Pak "klobouk dolů" a hodně štěstí...

Co jsme měli s sebou?:

Stan nebo žďárak?

Dalo by se určitě diskutovat o tom, zda vzít jeden 3,2 kg stan pro dvě osoby, nebo dva 0,8 kg bivakovací goretexové pytle. Stan je těžší, zabere více místa, musí se postavit a pak bourat, ale nabízí větší pohodlí a v případě nepřízně počasí nabízí komfortnější přečkávaní. Bivakovací pytel je malý, skladný, lehký, rychle sbalitelný a rozbalitelný, ale podle mě méně pohodlný a za špatného počasí méně komfortní. Někteří na něj nedají dopustit a říkají, že v něm spali a přebývali za průtrže, kolem tekly potoky vody, ale uvnitř měli sucho a teplo. A stan, ten používají jen ve výškách nad 4000 m. Mám takové kamarády, kteří pytel používají a jsou s ním nadmíru spokojeni. Myslím si, že každé má své klady a zápory, ale přečkávat v goretexovém pytli na Fagaraši ve výšce více jak 2000 m delší průtrž s větrem a případným ochlazením, tak to by určitě nebyl příjemný zážitek. To už se potom vyplatí mít v batohu kilo-dvě navíc v podobě stanu a být zajištěný.

Po dohodě s Pavlem jsem vzal svůj stan TOP 2 od firmy Jurek S+R z Kunčic pod Ondřejníkem. Je to dvouprutý stan pro 2+ osoby s předsíňkou. Já jsem si ještě nechal za příplatek našít na tropiko sněhové límce, což zvyšuje stabilitu stanu a rozšiřuje jeho použití v zimním období. Dle mně je to solidní firma se solidními produkty. Firma má sídlo "za kopcem", takže v případě záručních, či pozáručních oprav bude (pro mě) snadno dostupná. Před koupí jsme ještě zvažoval model TOP 2 duo s dvěma předsíněmi, ale byl téměř o 0,5kg těžší, což už překračovalo mou představu o maximální váze stanu a tak jsem zvolil kompromis v podobě modelu TOP 2.

Co na jídlo?

Dále by se dalo polemizovat o tom, zda se během přechodu stravovat jen Tatrankami, vodou, teplým čajem a instantními polévkami, nebo pestřejší stravou. My zvolili tu druhou možnost a byli jsme vybaveni polévkami, instantními kašemi - kukuřičná, bramborová (neměla chybu!), sunarem (energie, vitamíny, minerály, ale drahá záležitost), salámy, sušeným masem, chlebem, sušeným chlebem, nudlemi Panzani (super věc), kečupem v plastu (nejprve jsem to odmítal přibalit, ale pěkně to dochutí), cukr, hroznový cukr, bonbóny, sladkosti, energetické tyčinky, čaj, šumáky, já multivitaminy a hořčík. Nóóó, dost věcí, co i dost vážily, ale na druhou stranu větší výkony je podle mě třeba pokrýt kvalitní stravou.

Nezbytné maličkosti

Já jsem měl ještě přibalenou KPZ, ve které byla turistická lékárnička, navíc Endiaron, Paralen, Jodisol, Pityol (super věc na "vlka", opruzeniny a pod), Betadinu, trochu krému Nivea, krém s UV faktorem 35, Alpa gel (dobré na regeneraci unavených nohou - nemusel být), přípravek na desinfekci vody (měl Pavel, může se hodit), obinadlo se svorkou, jehlu a kus bavlnky, sicherky, píšťalku (super věc!!!), zubní pasta s kartáčkem. Byl to další asi 1 kg navíc, ale nikdy se neví jestli něco z toho nebude potřeba.

Oblečení + vybavení

Na sobě jsem měl převážně oblečeno termotriko s krátkým rukávem od Craftu, spodní prádlo od Craftu, kalhoty Badile od Direct Alpine, ponožky Lasting, pohorky Han-Wag Alaska. Dále jsem měl nabaleno: 2x termotriko s dlouhým rukávem, 1x rolák Craft Shift, 1x spodní prádlo, 1x spodky, 1x lehké goretexové kalhoty od Tilaku, 1x dermizaxová bunda od Alpisportu, 2x ponožky, čepice, rukavice, malý ručník od firmy Jurek S+R, sluneční brýle, čelovka, teleskopické tyčky, 2 PET láhve, 1x 3 litrový Camel vak, 30mm samonafukovací karimatku od Jurek S+R, zimní spacák Wintry PL1 (Primaloft ONE 2x 133g/m2) od Jurek S+R, samonafukovací sedák od Jurek S+R (používal jsem to jako polštář), igelitovou podložku pod stan, náhradní baterie, minirádijko velikosti mobilu (vytvoří dobrou atmosféru), 2x vařiče VAR (1x já a 1x Pavel) 2x plynové láhve (obě Pavel - 1x velká + 1x malá, Ešusy (1x já, 1x sadu Pavel), kapesní nůž Victorinox, GPS-ku Garmin Legend (starší a málo citlivý "krám", ale stačí...) nabíječku jsem nechal doma a mobil zapínal jen když byla potřeba a signál. Veškeré oblečení jsem nabalil do vodo-odpudivých obalů (pytlů) od Jurek S+R (dají se zakoupit samostatně).

Vhodný materiál:

Turistická mapa Fagaraše: Muntii Fagarasuluj v měřítku 1:60 000 s GPS souřadnicemi (dostupná na kiwick.cz), méně podrobnou mapu lze stáhnout z:
http://mapy.mk.cvut.cz/show/data/Rumunsko-Romania/Fagaras/Fagaras1.jpg
http://web.dragon.cz/~bavor/cestovan/rumunsko/mapa/fagaras/fagaras.jpg

Průvodce RUMUNSKÉ HORY (Fagaraš, Piatra Craiului, Apuseni, Iezer Papuša) od autorů M. Klimša a J. Kráčalík,
(měli jsme první vydání). V průvodci jsou ale menší nepřesnosti!

►Upozornění na souřadnice na mapě Muntii Fagarasuluj!

Při orientaci podle GPS-ky a mapy je tedy třeba dávat velkého majzla na to, v jakém souřadnicovém systému je nastavená GPS-ka (přístroj) a jaký souřadnicový systém používá mapa. Pro přesnou orientaci MUSÍ mít GPS-ka nastavený stejný souřadnicový systém jako mapa!!! Úplně typickým příkladem mohou být slovenské mapy z vydavatelství Harmanec, které používají souřadnicový systém WGS 84 a jednotky (stupně, minuty,...) jsou zakresleny v hddd° mm´ ss,s´´. Kdežto naše mapy z vydavatelství TRASA (s logem KČT) používají sice stejný souřadnicový systém WGS 84, ale s UTM/UPS zobrazením souřadnic (nastavení jednotek), což je čtvercová kilometrová síť pravoúhlých rovinných souřadnic. Informace o této problematice jsou dostupné např. na webu: http://www.touratech.cz/html/mapy_a_sw.html

► Prkotina, či neprkotina?

Kromě osobních dokladů, cestovního pasu, pojištění (oba u Generali) - to bych nepodceňoval!, jsem si do peněženky vložil lístek s anglickými a rumunskými popisy ve kterých jsem měl poznamenáno své jméno, odkud pocházím, telefonní číslo na Českou ambasádu, telefonní číslo na pojišťovnu (v našem případě Generali) do ČR a číslo připojišťovací smlouvy. Kdyby se něco vážného přihodilo, tak stačí aby si někdo přečetl tento lístek a hned ví o koho jde...

Asi nějak takhle: (možná, že nejsem v překladu úplně přesný...)

Telefonní číslo na českou ambasádu (k 09/2008), embassy number/ambasadă număr: +402 221 586 666

Jméno, name/nume: ....

Telefon na pojišťovnu (např.), telephone/telefon (asigurare): ....

Číslo pojistné smlovy, policy number/număr asigurare: ....

Stát odkud pocházíme, Country/Republică: Republica Cehă

►Peníze a doklady

Rumunská národní měna se nazývá Lei. Před odjezdem do Rumunska jsem si české koruny směnil z části na Leie a z části na Eura. Koncem srpna 2008 jsem ve směnárně v Novém Jičíně za 986 Kč obdržel 120 Lei, tedy 8,22 Kč/1 Lei. S úspěchem lze ve větších rumunských městech použít Eura. Eura si lze směnit na Leie ve směnárnách, nebo směnárenských automatech. Velmi dobře však vychází i výběr hotovosti přímo z rumunských bankomatů. Za jeden výběr se sice u České Spořitelny zaplatí 100Kč poplatek, ale pokud se vybere větší obnos, tak kurs vychází výhodněji. Když jsem v Sibiu vybíral peníze na cestu zpátky, tak jsem za 200 Lei zaplatil včetně všech poplatků u ČS 1480 Kč, což po přepočtu vychází na 7,40 Kč/1 Lei. Tedy o necelou jednu korunu levněji, než ve směnárně v Novém Jičíně. Velmi výhodně také vychází platby pomocí karty, neboť za použití karty se (u ČS) neplatí žádný poplatek. Zaplatí se jen produkt, přičemž se přepočítává ze středního kurzu. Na budapešťském nádraží Keleti jsem za jízdenku do Brna zaplatil kartou včetně 25% slevy (RAIL PLUS) 6980 Forintů a z účtu se mi odečetlo 724Kč . Příště si na cestu vezmu menší obnos Eur a Leie si vyberu až na místě z bankomatu.

Během cesty se projede Česko, Slovensko, Maďarsko a Rumunsko. Všechny tyto státy jsou součástí EU a Česko, Slovensko a Maďarsko navíc spadají do Schengenského prostoru. Na cestu by tedy měl stačit "obyčejný" občanský průkaz. My s Pavlem jsme si ale pro jistotu s sebou vzali i cestovní pasy.

Myslím si, že jsme s Pavlem byli připraveni téměř na všechno a překvapit by nás snad mohla jen dvou metrová vrstva sněhu a silné zalednění.

P.S.

Až si tohle vše přečte Pavel a zjistí případné nepřesnosti, tak možná dojde k menším "kosmetickým" úpravám.

Dobré odkazy:

mapy Fagaraše: www.kiwick.cz

mapa Fagaraše: http://home.zcu.cz

popis přechodu Fagaraše: http://www.luncheon.estranky.cz/stranka/expedice-fagaras-2008

popis přechodu Fagaraše: http://www.treking.cz/souteze/2007-6.htm

popis přechodu Fagaraše: http://home.zcu.cz/~msvante/Periskop/fagaras2006.html

popis přechodu Fagaraše: http://user.it.uu.se/~pavelk/misc/fagaras.html

popis přechodu Fagaraše: http://radekf.net/clanky/prechod-pohori-fagaras

popis přechodu Fagaraše: http://www.carv.cz/artie/index.php?site=fagaras2008

 

počasí v Rumunsku:  http://pocasi.orbion.cz/rumunsko/

počasí na Fagaraši: http://www.accuweather.com/m/EUR/RO/RO009/FAGARAS/weather.aspx

počasí v Rumunsku: http://meteoromania.ro

dopravce EUROLINES: http://www.bei.cz , www.eurolines.cz

dopravce ORLAN s.r.o. : www.orlan.cz

 

Rumunsko s CK Poznání
Aktivní dovolená do hotelu a pod stan. Hory, cyklo, poznání kultury
www.poznani.cz

Rumunsko s CK Alpina
Horská turistika a cykloturistika Rumunské Karpaty - zájezdy
www.alpina.cz/rumunsko/ 

 

 

 

Další fotografie

bivak - Saua Corbului - Chica Fedelesului - Tatarul - L. Avrig - Scara - Saua Scarii - bivak u Refugiul Scara

V okolí Saua Surului 2113 m   V okolí Saua Surului 2113 m   Někde mezi Vf. Budislavu a Vf. Vartopul Rosu
   
   
         

Výhled na centrální Fagaraš někde před sedlem Portita Avrigului cca 2180 m

  Ze sedla Portita Avrigului vrcholy v okolí jezera Avrig   Od jezera Avrig sestupuvá cesta ze sedla Portita Avrigului
   
   
         
Od sedla obcházíme vrchol Vf. Garbova   Sedlo před Vf. Scara   Vrchol Scara
   
         
Já a moje 23kg maličkost v sedle Saua Corbului (P)   Stoupám na Chica Fedelesului 1820 m (P)   Jezero Avrig ze sedla Portita Avrigului (P)
   
   

Refugul Scara - Serbota - Negoiu - L. Caltun - nocleh v Salvamontu

v okolí sedla Saua Serbotei 2123 m   Počátek nejobtížnější části Fagaraše ze Serboty 2331 m   Z vrcholu Negoiu 2535 m nástup na Strunga Dracului
   
   
         
Z vrcholu Negoiu jezero Caltun   Já na vrcholu Negoiu 2535 m   Hřebenovka Serbota 2331 m - Negoiu 2535 m
   
   
         
Stany u jezera Caltun        
       
       
         
první žlebík pod Serbotou (P)   sestupový hřeben ze Serboty (P)   já (modrý batoh) v okolí sedla Saua Cleopatrei (P)
   
   
         

já a blonďatá kočka v okolí Saua Cleopatrei kvůli které jsem ztratil balanc (P)

  já v okolí sedla Saua Cleopatrei (P)   žlebíček před sedlem Saua Cleopatrei (P)
   
   
         
další žlebíček před Saua Cleopatrei (P)   další žlebíček před Saua Cleopatrei + JÁ (P)   hřebenová trasa ze Serboty na Negoiu (P)
   
         
počátek Strunga Dracului (P)   Strunga dracului + JÁ (modrý batoh) (P)   Strunga dracului + JÁ (modrý batoh) (P)
   
   
         
konec Strunga dracului + JÁ (P)        
       
       

L. Caltun - Laitel - Paltinului - L. Capra - Mircii - L. Podu Giurgiului - Saua Podragului - L. Podragu - nocleh v C. Podragu

Pavel na vrcholu Laitel (2390 m)   sluncem osvícené a do mlhy zahalené svahy Laitel  

v okolí sedla Doamnei (2294 m); v popředí skalnatá věž Turnul Paltinei (2372 m)

   
   
         
nejvýše položený rumunský tunel        
       
       
         
já na jižním úbočí Laita (P)   vjezd do nejvýše položeného rumunského tunelu   jezero Capra (2494 m)
   
   

C. Podragu - Saua Podragului - Vistea Mare - Moldoveanu - Vistea Mare - Portita Vistei - Slaninei - Fundul Bandei - Curmatura Zarnei - bivak nad Zarnei

Odcházející Rumuni z Moldoveanu  

jižní svahy Vistea Mare; v popředí hřeben od Bulduru Mare (P)

   
     
     

 

 

 

 

Všechny mé fotografie jsou nafoceny fotoaparátem Fujifilm S9600 za použití polarizačního MRC filtru od B+W.

Pavlovy fotografie jsou označeny (P) a jsou nafoceny Nikonem D80.

Ostatní fotečky (mapa, obrázek knihy...) jsou stáhnuté z jiných webových stránek