Plačlive - Baranec

Západní Tatry bylo pohoří pro mě doposud nenavštívené (narozdíl od Pavla) a tak když jsme se s kámošem Pavlem rozhodovali, jak naložíme s volným posledním únorovým týdnem, tak jednou z eventuálních možností byly právě Západní Tatry. Z informací získaných z internetu jsme totiž zjistili, že i v zimě je zpřístupněný velmi pěkný vrchol Barance. Pavlovi se spíše líbila kombinace Nízkých Tater a Vysokých Tater (či Západních Tater), a mě zase kombinace Západních a Vysokých Tater. Poprvé (mám takový pocit) jsem Pavlovi ovlivnil jeho plánování, protože nakonec totiž zvítězil můj návrh. :-) I když musím přiznat, že v případě jednoho výšlapu ve Vysokých Tatrách jsem to ovlivnil až trochu moc. Ale o tom píšu na jiné stránce. Jistě ocenitelné bylo i to, že to byla naše třetí společná akce během posledních 4 měsíců - v říjnu jsme byli na přechodu Velké Fatry a v lednu na přechodu Malé Fatry. Našemu záměru navštívit zimní "vyšší" hory jsme přizpůsobili i vybavení. Kromě maček jsme si dokoupili i VHT cepíny. Sledovali jsme samozřejmě také situaci týkající se sněhové pokrývky a z toho vyplývající lavinové situace. Při odjezdu hzs.sk hlásila lavinovou "jedničku", sníh měl být spíše firnový a tak naše obavy ohledně lavin byly zažehnány. Možná by ještě pro takovéto aktivity měly být ve standardní výbavě i pípak a sonda s lopatou?? Z mého laického pohledu to pro situaci jaká tam panovala to nebylo potřeba, ale v případě horších podmínek, by to určitě stálo za zvážení.

Dohodli jsme se i na tom, že stejně jak na přechodu Malé Fatry využijeme pro nocleh služeb horských chat. Byla tu i možnost noclehu pod stanem, což by bylo určitě ocenitelné, ale na druhou stranu by to zase znamenalo větší a těžší batoh. V případě Západních Tater jsme využili nádherné a suprovní Žiarské chaty jež je na vysoké úrovni. Ve Vysokých Tatrách jsme měli zajištěný nocleh na privatě v Nové Lesné.

 

22. února 2011

Tentokráte se nám s Pavlem podařilo domluvit odjezd na Slovensko ve stejný den a tak jsem nemusel odjíždět do výchozího místa o den dřív. V pohodě se proto nabalím a také dobře vyspím.

V dopoledních hodinách nasedám v Mořkově do vlaku a ujíždím za horským dobrodružstvím tentokráte do Západních Tater a posléze Vysokých Tater. Ve Valašském Meziříčí do rychlíku přisedám k Pavlovi a společně pak odjíždíme do Žiliny. Během cesty u doušků piva natěšeně kecáme o našich plánech, jak si v případě pěkného počasí zpestříme výstup na Barance, čas letí, za Horní Lidčí projedeme tunelem, huráá už jsme na Slovensku. V Žilině máme chvíli čas a tak nakupíme nějaké ňamky a pííívo a pak se zase na pár chvil usadíme do sedaček rychlíku Mall, tssss otvíráme další plechovku a jedéém! Za okny sledujeme sluncem nasvícenou Velkou Fatru a Malou Fatru, paráda! Jen toho sněhu je za okny vlaku oproti lednu méně a tak nám vůbec nepřipadá, že je zimní roční období.  Čím jsme se však blížili k Mikuláši, tak tím se okolní krajina začala halit více a více do mlhy a tak naše představy o tom, že se z tamního autobusového nádraží budeme kochat výhledy na Západní Tatry šly rázem do riti.  V Liptovském Mikuláši přeběhneme na autobusové nádraží a za necelých 20min už v autobuse uháníme směr Žiar.

Na konečné zastávce (900 mnm) okolo 15h vysedáme a začínáme do mlhy a v zimního hávu ponořené tatranské horské přírodě šlapat na Žiarskou chatu. Oproti Liptovskému Mikuláši se tu již vyskytuje sníh a tak to hned vypadá veseleji. U rozcestníku se rozhodujeme, zda jít po hezky proplužené příjezdové cestě, nebo po značeném a neprošláplém chodníku. Padá volba na příjezdovou cestu a tak za hodinu a pár minutek jsme po nenáročném šlapání pro dnešní den v cíli u Žiarské chaty 1300 mnm.

Během cesty jsme si všimli spousty polomů, které má na svědomí "stoletá" lavina, která tu spadla 25.3.2009, tedy před necelými dvěma roky. Těžko si představit, jaká masa sněhu se tu musela prohnat!? Jdeme se ubytovat a pak ještě omrkneme okolí chaty. Nezapomeneme se jít podívat na památný cintorín věnovaný obětem Západních Tater. Dle velkého počtu obětí lze usoudit, že tohle pohoří nelze podceňovat! Je pěkná mlha a velká zima, která nám leze za nehty a tak se vrátíme do chaty. Kromě nás, chataře a pěkných kuchařek jsou zde ubytování ještě i tři skialpinisté z České Republiky. Konečně zažíváme pohodovou atmosféru, kdy nás neruší hulákající "pseudo-turisté". Večer si potom v příjemné hospůdce dáváme něco na zub a nezapomeneme to spláchnout pivečky. Prohodíme i pár slov s chatařem a jsme ujištění, že pro skialp a alpin-turisty jsou zde ideální podmínky. Pak zvedneme kotvy a přemístíme se do velice příjemných pokojíčků. Pokojíky jsou propracované do takových detailů, že není problém si zde usušit oblečení (natažená šňůrka), či boty. Takže paráda, určitě se tady někdy vrátím!

Našlapané převýšení: 400m

Čas - Žiar konečná - chata: 1h15

 

23. února 2011

Brzy ráno vstáváme, posnídáme včera v Žilině zakoupené bagety a teplý čajík z termosek. S těmi bagetami to není šatný nápad, pokud pominu to, že bývají často kritizovány hygienou. Po rozbalení obalu je okamžitě k dispozici kompletní, chutné a vydatné jídlo. Jen v létě díky vysokým teplotám hrozí, že by to mohlo být po delší době lehce projímavé jídlo.

Po půl sedmé vycházíme od chaty směrem k rozcestí Pod Homolkou. Je opět pěkná mlha a mrazivo. Snažím se doufat v to, že až vyjde sluníčko více nad obzor, tak mlhu prohřeje a rozpustí, nebo snad v to, že se jedná o inverzi a ve vyšších polohách můžeme očekávat slunečné počasíčko. Okolní krajina vypadá pěkně "zimně", stop ve sněhu je minimum, snad jen těch od skialpinistů je více. Po necelé hodince docházíme na rozcestí modré a zelené značky (1700 mnm) a má druhá domněnka v podobě inverze se potvrdila. No nádhera stvořená, tak akorát pro focení! Masív Barance, náš dnešní cíl se nám rýsoval po pravé ruce. Vypadal nádherně jako by ho někdo potřel našlehanou šlehačkou, jež se blyštila ve vycházejícím slunci. Před námi Žiarské sedlo a z něj vybíhající hřebeny na Baranec a Plačlivé. Nalevo zase Smutné sedlo a před ní Tri kopy a Baníkov. Jelikož máme informace od chataře o tom, že jsou ideální podmínky pro skialpinismus a VHT turistiku, tak se rozhodujeme, že si dnešní nastávající pěkný den určitě o něco zpestříme. Nakonec padla volba na vrchol Plačlivé.

Připevníme si mačky a vydáváme se pěkně zasněženým údolím směrem k Smutnému sedlu. Nepozorujeme, že by tu někdo před námi šel, jen ve svahu hřebene vycházejícího ze Smutného sedla pozorujeme "cik-caky" od skialpinistů. Nenasměrujeme si to přímo do sedla, ale kousek vedle něho, přesně tam, kde jsme viděli stopy od lyžařů. Dojdeme k úpatí celkem strmého svahu, Pavel tasí zbraň v podobě cepínu a začne prošlapávat v místy dost hlubokém sněhu cestu vzhůru na hřeben. Já cepín prozatím nechávám připevněný na batohu a stoupám za ním v jeho stopách jen s pomocí trekových holí. Zpočátku to jde, ale posléze si uvědomuji, že jsem udělal prkotinu, protože cepín by se do tohohle svahu více hodil. Ale i tak nezapomenu nafotit pár efektních snímků. Bez problému docházím za Pavlem na hřeben jež směřuje jedním směrem na Plačlivou a druhým do Smutného sedla.  Otevřely se nám suprovní výhledy do široka-daleka a tak fotím o "sto péro"! Pavel opět nasazuje své pro mě těžko dostihnutelné tempo a po poměrně úzkém hřebenu mi začíná mizet v dáli. Schovávám proto fotoaparát do brašny a vydávám se za ním. Na hřebeni jsou již patrné krom Pavlových stop i stopy jiné a tak vypadá, že už se tu někdo před námi pohyboval. Nebylo jich však moc, tak od dvou, či tří lidí. Začínám mít pocit, že dnešní akce, bude mít pro mě velkou přidanou hodnotu. S opatrností postupují po hřebeni, který se tu jde ostře vrchem, někde zase velmi mírně podchází, občas se mírně stoupá a pak zase klesá. Dát si majzla je určitě na místě, protože v určitých místech může uklouznutí znamenat velký problém. Během postupu se mi objevují nové a nové scenérie a tak zjišťuji, že se nedá bez dalšího cvakání spouště fotoaparátu pokračovat, výhledy prostě nemají chybu. Za pár chvil docházím pod závěrečný výšvih na vrchol Plačlivé, který je zčásti zasněžený a z části je na něm patrná holá skála. Připadám si jak někde na alpském výšlapu... Pavla spatřuji jako větši tečku někde v závěrečné části hřebene Plačlivé. Začínám stoupat za ním. Stoupá se zprudka a tak mi to dává zabrat. Těsně pod vrcholem se objevuje holá skála a tak mačky začínají skřípat o tatranskou žulu. Parádní to zvuk! Pavel asi již byl netrpělivý, že se neobjevuji a tak se vydal očihnout, kde se zase loudám. Společně pak docházíme na vrchol Plačlivé 2125 mnm.

Paráda! Barenec, Ostrý Roháč, Volovec, Tri kopy, Hrubá kopa, Baníkov Vysoké Tatry jako na dlani, mlha se držící v údolí, prostě bomba! Nafotím spousty fotografií a nemůžu se toho všeho nabažit. Po menším občerstvení začínáme scházet prudkým sešupem dolů do Žiarského sedla 1917 mnm. Na betelně zasněženém rozcestníku je vidět, že tu musí být pěkná vrstva sněhu. Ze sedla pak táhlým a mírně stoupajícím hřebenem konečně šlapeme na závěrečný vrchol dnešního dne Baranec. Čeká nás však ještě 267m převýšení, což nám dá určitě ještě zabrat. Na předvrchol Smrek 2071 mnm docházíme celkem pohodově po krásném širokém hřebeni. Ze Smreku 2071 mnm pak sestupujeme do sedýlka po úzkém hřebeni a z něho potom opět stoupáme po širokém, ale dosti strmém zfirnovatělém svahu. Plně využíváme efektivity maček a cepínů. Konečně po 5 a půl hodinách tu je vrchol Barance 2184 mnm. Vrchol je pěkně "placatý" a tak by se zde dalo bez problému přenocovat pod stanem - západ, či východ slunce by určitě stál za to. Je krátce před polednem polednem a tak si dáme pořádně do nosu ať doplníme energii pro sestup do Žiaru. Opět tu máme okolní i daleké vrcholy jako na dlani! Ve Vysokých Tatrách poznávám Kriváň, Gerlachovský štít, Bradavicu a další, paráda... Udělám ještě pár snímku a začínáme sestupovat.

Sestoupáme pár výškových metrů a Pavel pomocí GPS zjišťuje, že asi scházíme špatným hřebenem. Já zase oponuji, že to není možné, že podle mapy a stop ve sněhu musíme jít správně. Nejprve mé úvaze nasvědčovaly i zobrazené souřadnice na GPS-ce, ale jakmile jsme došli k místu, kde se začal hřeben prudce svažovat, souřadnice z GPS přestaly souhlasit se souřadnicemi na mapě, stopy nám také "někde zmizly", tak jsme věděli, že je zle! Další postup jsme zvolili podle GPS a začali traverzovat a pak i mírně stoupat velmi svažitým a tudíž nebezpečným svahem. V levé ruce - směrem ke svahu svíráme cepín jejímž zapichováním "jistíme" svůj postup nebezpečným svahem. Cepín jde v některých místech zapíchnout až po kotvu, někde jen z části. Sníh tu je spíš sypkého charakteru a tak existuje určitá možnost, že by se mohla uvolnit lavina. A ja jaj! Svah začíná v mlze někde vlevo nahoře a končí opět někde v zamlženém údolí po pravé ruce. Raději nemyslet na to, co by se stalo, kdybychom se "svezli"...  Orientaci v terénu nám také značně komplikuje stoupající "inverzní" mlha. Říkám si teď hlavně velmi OPATRNĚ, každý krok musí být 100%. Postupuji v pavlových stopách, tu stopa drží dobře a někde se zase špetku "rozjede". Po přetraverzování nebezpečného koryta přijdeme do míst, kde se ve svahu začíná objevovat kleč a tak to tu už nevypadá jako skluzavka "bez zábran". V jednu chvíli se mi to i tak vymstí, podjede mi v prašanu pravá noha, cepín zapíchly v prašanu mě nezajistí a já se v kotrmelcích valím ze svahu dolů. Až kloužu po břiše, tak se snažím brzdit cepínem, nohy s mačkama skrčím, ale za pár chvil vpálím do kleče, která mě opět rozhodí. Naštěstí se o další kleč zastavuji. "Svezl" jsem o nějakých 40m níž… Do prdele! Zkontroluji jestli mám brýle, údy, hlavu na svých obvyklých místech, oklepu se, seberu síly a pokračuji nahoru za Pavlem. Ten zprvu ani nevěděl, co se vlastně stalo, protože při té mé "krasojízdě smrti" jsem díky problému s levou hlasivkou nevydal nijak hlasité "aaáaáaá".

Společně pak prokličkováním mezí klečí docházíme na další sestupující hřeben, na kterém byly patrné stopy. Huráá, někdo tu šel! Po krátké úvaze se po nich vydáváme. Stopy nás ale pak zavádějí do husté kleče, kterou se dlouhou dobu prodíráme a nezapomeneme to pořádně okurvovávat. V jednu chvíli na nás v dáli vykouknou stromy a tak začínáme nabývat pozitivního dojmu, že už by tomu všemu prodírání se mohl být konec. Sundáme si mačky a zanedlouho skutečně opouštíme zasranou kleč a docházíme mezi vzrostlé stromy. S pomocí GPS navigace pak zorientujeme náš postup na asi 1km vzdálenou modrou značku vedoucí k Žiarské chatě. Po několika krocích nacházíme stopy a posléze i chodníček, jež se klikatil lesem. Chodníček nás po půlhodinovém šlapání zavede na příjezdovou cestu k Žiarské chatě. Uff, teď už je to OK!

Po již nám známe cestě po 2km docházíme na konečnou zastávku autobusu - naše včerejší výchozí místo. Tam však zjišťujeme, že následující autobus neodjíždí odsud, ale z centra Žiaru a tak musíme ještě kousek šlapat. Začíná se smrákat a rychle se ochlazovat. Mám však v batohu rezervní oblečení a tak jsem po této stránce zajištěný. Po půl šesté hodině odpolední docházíme k autobusové zastávce, chvíli si ještě počkáme, pak již ale nasedáme do teploučka autobusu a dojíždíme do Liptovského Mikuláše.

Tam máme volnou hodinu na přípojný osobní vlak do Popradu a tak ji probendíme utrácením v Bille. Ve vlaku se pak nadlábneme zakoupenou bagetou a nezapomeneme to spláchnout pivečky. Po příjezdu do Popradu, přesedneme na električku, kterou pak dojíždíme do Nové Lesné. Ze zastávky se přemístíme na privat k Čonkům. Na následující dva dny máme v plánu dva výstupy a to na Zbojnickou chatu a Téryho chatu.

Našlapané převýšení: cca 1090m, sešlapané: 1670m

 

Časy:

Žiarská chata - Plačlive - Baranec: 5,5h

Baranec - pitomé bloudění - Žiar střed: 5,5h

 

Večer v posteli pak přemýšlím nad tím proč souřadnice zobrazené na GPS-ce nesouhlasily se souřadnicemi zakreslené na mapě a přišel jsem na to. V pavlové GPS-ce nebyly nastaveny jednotky souřadnic ve stejném formátu v jaké jsou zakresleny na mapě. Více o tom píšu na stránce věnující se přechodu Fagaraše.

Nakonec je však třeba přiznat, že v momentě, kdy jsme přišli na to, že jdeme špatně, jsme se měli otočit a vrátit se zpět na vrchol. To by určitě ušetřilo spousty času a vyvedlo nás z případných nebezpečných míst...

 

DALŠÍ FOTOGRAFIE

Směrem na Smutné sedlo   Baranec a v dolním rohu svah, kterým jsme stoupali   Hřeben směrem na Smutné sedlo
   
         

Hřeben směr Smutné sedlo. Vzadu pak Tri kopy

  Převěj na cestě od Smutného sedla  

Plačlive

   
   
         
Svah z hřebenu Plačlive   Naše stopy od Smutného sedla   Baranec během výšlapu na Plačlive
   
         

Hřeben po kterém jsme postupovali

  Výhled z vrcholu Plačlive  

Rozcestník pod Plačlive

   
   
         
Od Žiarského sedla na Baranec   Od Žiarského sedla na Baranec   Výhled na Západní a Vysoké Tatry ze Smreku
   
         

Baranec ze Smreku

  Úzký hřeben ze Smreku do sedla  

Výhled z Barance na Vysoké Tatry

   
   
         
    Pěkný "plac" na Baranci    
   
       

 

 

 

 

Všechny fotografie jsou nafoceny fotoaparátem Fujifilm S9600. Při vhodných podmínkách s použitím polarizačního MRC filtru od B+W.